Albuminurie
Albuminurie je druh selektivní proteinurie, kdy je do moči vylučován téměř výhradně albumin – krevní bílkovina o nižší molekulové hmotnosti.
Obsah |
Definice
- dle výsledku biochemického vyšetření moči lze rozlišit[1]:
| Albuminurie | |||
|---|---|---|---|
| mg/24 hod | μg/min | mg/mmol kreatininu | |
| norma | < 30 | < 20 | < 3,5 |
| mikroalbuminurie | 30–300 | 20–200 | 3,5–35 |
| (makro)albuminurie | > 300 | > 200 | > 35 |
Nález mikroalbuminurie je typický pro diabetickou nefropatii. Pokud máme na toto onemocnění podezření, měla by se u diabetiků vždy vyšetřit mikroalbuminurie, nikoli pouze proteinurie (spolu s vyšetřením očního pozadí).
Mikroalbuminurie
 | Článek byl zkontrolován učitelem | |||
| Tento článek byl zkontrolován učitelem. | ||||
Podpis:  MUDr. Martin Vejražka, PhD. | ||||
| Tuto šablonu smějí vkládat jen vyučující. | ||||
Močová exkrece albuminu fyziologicky nepřesahuje 30 mg/24 hodin (tj. 20 μg/min nebo asi 15–20 mg/l)[2]. Běžnými testy na proteinurii (pomocí diagnostických proužků, zkouškou s kyselinou sulfosalicylovou) však lze prokázat bílkovinu, až když koncentrace albuminu přesáhne asi 150 mg/l, tj. když je prakticky 10× zvýšená[3]. Ztráty „malých množství“ albuminu (30–300 mg/24 hod) označujeme termínem mikroalbuminurie. Jsou prokazatelné imunochemickými metodami.
Skríninkové vyšetření mikroalbuminurie je cenné zejména u pacientů trpících diabetem mellitem 2. typu, ale i u ostatních poruch metabolismu glukózy a u hypertoniků. Nález malých množství albuminu v moči je časnou známkou komplikací těchto onemocnění, zejména diabetické či hypertenzní nefropatie a vaskulopatie, a bývá důvodem k zintenzivnění léčby.
Mikroalbuminurie je velmi citlivým ukazatelem poškození glomerulárního aparátu. Je to dáno tím, že albumin v malém množství prochází glomerulární membránou i fyziologicky. Za normálních okolností je ovšem téměř zcela resorbován v proximálních tubulech. Kapacita tubulární resorpce albuminu je však prakticky vyčerpána už při fyziologické filtraci albuminu; jakékoliv zvýšení koncentrace této bílkoviny v glomerulárním filtrátu proto vede k rychlému nárůstu koncentrace albuminu v definitivní moči[3].
Pro monitorování progrese onemocnění a řízení léčby je třeba albuminurii kvantifikovat přesněji. Stanovuje se albumin v moči sbírané přes noc a ztráty se přepočítávají na μg albuminu za minutu. Hodnoty menší než 100 μg/min obvykle odpovídají reverzibilnímu poškození, které může být ovlivněno pečlivou kompenzací diabetu a arteriální hypertenze[2].
Jinou možností je stanovení albuminu v prvním vzorku ranní moči a vypočítání poměru albumin/kreatinin. Fyziologicky se tento index pohybuje kolem 2,8–22,8 g albuminu na mol kreatininu[3].
Aby mělo vyšetření mikroalbuminémie výpovědní hodnotu, je třeba vyloučit uroinfekci.
Odkazy
Související články
Externí odkazy
Zdroj
- RYŠAVÁ, Romana: Sekundární glomerulonefritidy. [Přednáška pro 5. ročník 1. LF UK (nefrologie, všeobecné lékařství)]. Praha, 7.1.2011.
Reference
- ↑ RYŠAVÁ, Romana: Sekundární glomerulonefritidy. [Přednáška pro 5. ročník 1. LF UK (nefrologie, všeobecné lékařství)]. Praha, 7.1.2011.
- ↑ a b ZIMA, Tomáš, et al. Laboratorní diagnostika. 2. vydání. Praha : Galén a Karolinum, 2007. 906 s. s. 106-7, 121-2. ISBN 978-80-246-1423-6.
- ↑ a b c RACEK, Jaroslav, et al. Klinická biochemie. 2. vydání. Praha : Galén, 2006. 329 s. s. 170. ISBN 80-7262-324-9.
