Anatomie parodontu

Z WikiSkript
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
4 hodnocení   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-1star2-1star3-0star4-0star5-0

Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Přejít na: navigace, hledání

Parodont, neboli tkáň obklopující zub, je tvořen čtyřmi základními komponentami: gingivou, periodonciem, alveolární kostícementem na povrchu kořene. Každá z těchto součástí má svůj nezastupitelný význam, jedinečnou strukturu a funkci. Patologické procesy postihující i pouze některou ze složek mohou významně ovlivňovat parodont jako celek.

Gingiva[upravit upravit | editovat zdroj]

Mezi gingivou, která má světle růžovou barvu, a alveolární sliznicí, která je sytě červená, je ostrá linie, jež se nazývá mukogingivální hranice. Na palatinální straně není alveolární sliznice, ale tuhá palatinální sliznice, která od gingivy není ostře ohraničena a přechází v ni plynule.

Marginální okraj gingivy vybíhá v interdentální papily. Každá interdentální papila má 3 části - vestibulární, orální a sedlo papily, které kopíruje bod kontaktu a je různě široké u různých zubů (u molárů široké, u řezáků úzké).

Gingiva se dělí na dva typy: volnou a připojenou.

Volná (marginální gingiva)[upravit upravit | editovat zdroj]

Volná gingiva přiléhá pevně ke krčku zubu asi 2 mm nad úrovní cementosklovinné hranice, tvoří tak lem o šířce 0,5–2 mm, má lesklý povrch a za fyziologických okolností bledě růžovou barvu.

Připojená gingiva[upravit upravit | editovat zdroj]

Připojená gingiva je spojena s kostí a dosahuje až k mukogingivální hranici, na jejím povrchu můžeme najít tzv. stipling (dolíčkování), které vzniká poutáním kolagenních vláken. Funkcí připojené gingivy je zabránění pohybu marginální gingivy při pohybu alveolární sliznice. Ve frontálním úseku dochází k větším pohybům vlivem pohybu rtů, připojená gingiva by zde měla mít alespoň 3 mm, v distálním úseku dochází vlivem pohybu tváří k menším pohybům alveolární sliznice, tudíž zde stačí 2 mm připojené gingivy.

Gingivální epitel[upravit upravit | editovat zdroj]

Z histologického hlediska je gingiva kryta třemi typy epitelu – orálním gingiválním, sulkulárnímspojovacím.

  • Orální gingivální epitel je lokalizován mezi mukogingivální hranicí a gingiválním okrajem, zaujímá tak největší povrch gingivy. Je tvořen vícevrstevným dlaždicovým rohovějícím epitelem jako součást tzv. mastikační sliznice. U některých lidí může obsahovat pigmentové buňky (melanocyty), které dávají gingivě odstín odlišný od standartní růžové barvy.
  • Sulkulární epitel vystýlá povrch gingiválního sulku, což je žlábek kolem zubu, který by za fyziologických okolností měl být hluboký do 2 mm. Sulkulární epitel je vrstevnatý dlaždicový nerohovějící.
  • Spojovací neboli junkční epitel sahá od dna gingiválního sulku až k cementosklovinné hranici a je pevně spojen s povrchem zubu, je histologicky shodný s epitelem sulkulárním.

Pojivová vlákna gingivy[upravit upravit | editovat zdroj]

Gingiva obsahuje základní 4 typy pojivových vláken, z nichž je většina připevněna k povrchu kořene.

  1. Od povrchu kořene k okraji gingivy sahají dentogingivální vlákna.
  2. Od povrchu kořene na povrch alveolární kosti jdou dentoperiostální vlákna.
  3. Mezi krčkovými partiemi sousedních zubů v horizontálním směru procházejí nad linií alveolární kosti transdentální vlákna.
  4. Cirkulární vlákna jdou kolem dokola zubu a tvoří tak manžetu, která drží gingivu pevně u zubu.

Alveolární kost[upravit upravit | editovat zdroj]

Kvalitu další součásti parodontu – alveolární kosti - posuzujeme podle rentgenových snímků, nejčastěji podle intraorálního rentgenového statusu. Rentgenový status je v dnešní době pomalu vytlačován OPG, na kterém je ale méně čitelná oblast frontálních zubů, někdy je tedy vhodné doplnit OPG pomocí konkrétních intraorálních snímků.

Mezi jednotlivými zuby rozlišujeme interdentální septum, u vícekořenových zubů mezi jednotlivými kořeny pak septum interradikulární.

Na rentgenovém snímku hodnotíme 2 základní parametry - vztah okraje alveolární kosti k zubu a kvalitu kosti.

Vztah alveolární kosti k zubu[upravit upravit | editovat zdroj]

Za fyziologických okolností sahá okraj aleveolární kosti maximálně 1 mm pod úroveň cementosklovinné hranice. Pokud okraj kosti sahá níže, jedná se o stav patologický. Snížení okraje kosti bez porušení její struktury přisuzujeme tzv. atrofii parodontu.

Kvalita alveolární kosti[upravit upravit | editovat zdroj]

Na rentgenovém snímku rozlišujeme 2 typy kostní tkáně - spongiózukompaktu.

  • Spongióza má typickou houbovitou strukturu a tvoří hlavní objem alveolární kosti.
  • Kompakta je zřetelná jako bílá linie na celém povrchu septa. Rozrušení povrchové kompakty je typickým projevem parodontitid.

Mezi kompaktou a povrchem zubu na rentgenogramu vidíme tmavou linii určité šířky, která odpovídá parodontální štěrbině. Za fyziologických okolností je parodontální štěrbina široká ve střední části 0,3 mm, u apexu 0,33 mm a u krčku 0,35 mm.

Periodontium (ozubice, závěsné parodontální vazy)[upravit upravit | editovat zdroj]

Struktura vazivových vláken kotvících zub.

Ozubice je vaskularizovaná tkáň, tvořící syndezmotické spojení zubu a čelisti. Je velmi buněčná a obsahuje velké množství vláken, vyplňuje prostor mezi povrchem kořene zubu a alveolární kostí – periodontální štěrbinu. 1–2 mm apikálně od cemento-skovinné hranice přechází v připojenou gingivu.

Parodontální vazy (Sharpeyova vlákna)

jsou velmi pevná kolagenní vlákna tvaru písmene S, díky kterému se při nákusu netrhají, ale plynule protahují a odolávají tak excesivním silám při žvýkání. Mezi těmito vlákny je velké množství nespecifikovaných mezenchymálních buněk, ze kterých se vlákna mohou obnovovat.

Základní 4 skupiny parodontálních vazů jsou:

  1. Alveolární vlákna, která začínají na krčkové části kořene a jdou šikmo apikálně k okraji alveolární kosti.
  2. Horizontální vlákna, která jsou početnější než vlákna alveolární.
  3. Šikmá vlákna jdou od kosti šikmo apikálně k povrchu kořene, jsou nejčetnější.
  4. Apikální vlákna mají radiální průběh na všechny strany kolem apexu zubu.

Mezi parodontálními vazy probíhají lymfatické a krevní cévy a také nervová vlákna s volnými nervovými zakončeními, která reflexním mechanismem chrání zub před přetížením.

Cement[upravit upravit | editovat zdroj]

A – dentin; B – cement

Cement je struktura na povrchu kořene, do které jsou kotveny parodontální vazy.

Máme základní 2 typy cementu – primární (acelulární) a sekundární (celulární).

Primární cement[upravit upravit | editovat zdroj]

Primární cement vzniká za embryonálního vývoje a neobsahuje žádné buňky, nemá tudíž možnost se jakkoliv přetvářet.

Sekundární cement[upravit upravit | editovat zdroj]

Sekundární cement obsahuje cementoblasty (cementocyty), které mu dávají možnost se přetvářet v průběhu života podle zatížení zubu a kotvit tak parodontální vazy dle momentální potřeby. Čím více je zub zatěžován, tím více cementu se tvoří. Mohou tak vznikat hypercementózy, které dělají problémy v případě potřeby extrakce zubu.

Odkazy[upravit upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit upravit | editovat zdroj]

  • POLENÍK, Pavel. Anatomie parodontu [přednáška k předmětu Preventivní zubní lékařství, obor Zubní lékařství, LFP UK]. Plzeň. 12.12.2008. 

Použitá literatura[upravit upravit | editovat zdroj]

  • POLENÍK, Pavel. Subgingivální ošetření v praxi zubního lékaře. 1. vydání. Praha : Quintessenz, 2008. ISBN 978-80-8679-04-5.
  • LINDHE, Jan, Thorkild KARRING a Niklaus Peter LANG, et al. Clinical Periodontology and Implant Dentistry. 4. vydání. Oxford : Blackwell Munksgaard, 2003. ISBN 1-4051-0236-5.