Autoimunitní choroby

Z WikiSkript

Obsah 1 Porucha periferní tolerance lymfocytů 1.1 T-lymfocyty 1.2 B-lymfocyty 2 Lokalizovaná autoimunitní onemocnění 3 Systémová autoimunitní onemocnění 3.1 Viscerokutánní kolagenózy 3.1.1 A. Systémový lupus erythematodes (SLE) 3.1.2 B. Sklerodermie 3.1.3 C. Dermatomyositis 3.2 Revmatoidní artritida (polyarthritis progressiva) 3.3 Sjogrenův syndrom 3.4 Reiterův syndrom 4 Současná léčba autoimunitních a alergických onemocnění 5 Experimentální léčba autoimunity a alergie 6 Alergie 7 Odkazy 7.1 Související články 7.2 Zdroj

Autoimunita (AI) označuje imunitní odpověď organismu na své vlastní složky – autoantigeny. Potenciálním autoantigenem je kterýkoli protein, řada sacharidů a lipidů. Imunitní reakce na takový antigen je humorální i buněčně zprostředkovaná, lze prokázat přítomnost autoprotilátek a autoreaktivních T-lymfocytů, které poškozují tkáně organismu, tak se vyvíjí autoimunitní onemocnění. Postihují především mladé ženy.

Dělení autoimunitních onemocnění

1. Lokalizovaná (orgánově specifická) – imunitní reakce je namířena proti určité tkáni nebo orgánu.
2. Systémová (orgánově nespecifická) – postihuje více orgánů.

Fyziologické mechanizmy autotolerance

1. Klonální delece – během dozrávání imunokompetentních T- a B-lymfocytů jsou eliminovány ty, které by reagovaly s vlastními antigeny organizmu.
2. Klonální anergie – ztráta nebo omezení reaktivity imunokompetentních buněk specifických proti vlastním antigenům.
3. Periferní inhibice – utlumení reaktivní imunokompetentní buňky jinými regulačními buňkami imunitního systému (především T_S – CD-8⁺ supresory).
4. Imunologické privilegium – např. rohovka, kanálky varlete, myelinové pochvy – vytvoření bariéry, která brání průchodu T-lymfocytů nebo buňky těchto tkání na svém povrchu exprimují Fas-ligand, který se naváže na Fas-receptor aktivovaného T-lymfocytu a navodí jeho apoptózu.

Mechanizmy narušující autotoleranci

1. Změna vlastního antigenu navázáním jiné molekuly.
2. Zkřížená reaktivita protilátky proti dvěma antigenům, z nichž jeden je vlastní a druhý cizorodý.
3. Polyklonální aktivace B-lymfocytů.
4. Nerovnováha mezi T_H a T_S.
5. Zpřístupnění sekvestrovaného vlastního antigenu, proti kterému se nevyvinula imunotolerance.
6. Genetická predispozice (asociace s HLA).

[editovat] Porucha periferní tolerance lymfocytů

[editovat] T-lymfocyty

• zvýšená exprese kostimulačních molekul ve tkáni: transgenní exprese – B7, IL-2, přirozeně např. infekce
• poruch exprese molekul inaktivujících kostimulační dráhu na lymfocytech: CTLA-4
• mutace vedoucí k poruše apoptotického signálu: Fas (lpr/lpr), Fas-L (gld/gld), IL-2-/-, IL-2Rα-/-, IL-2Rβ-/-
• porucha T lymfocyty zprostředkované suprese: transfer subpopulací T buněk
• polyklonální stimulace: superantigen

[editovat] B-lymfocyty

• polyklonální stimulace: LPS

A – Genetické faktory:

1. MHC geny:
   • MHC II: DM 1. typu
     • HLA DR4 (5×–6× > riziko)
     • HLA DR3/DR4 (25× > riziko)
   • MHC I: Ankylosující spondylartritis HLA-B27 (90×–100× > riziko)
2. Ostatní geny:
   • polymorfismus genu pro IL-2 (DM 1. typu)
   • gen v blízkosti CTLA-4 (DM 1. typu)
   • genetická deficience C2 a C4 (SLE)
   • Fas a FasL (ALPS)

B – Role infekce v autoimunitním procesu:

• Virové a bakteriální infekce mohou teoreticky ovlivnit vznik a exacerbaci autoimunitního onemocnění.
• Infekční mikroorganismy nejsou přítomny v autoimunitní lezi, tzn. příčinou autoimunitního poškození není infekce, ale výsledek imunitní odpovědi, která může být indukována nebo dysregulována přítomností mikroorganismu.
• Potenciální mechanismy ovlivnění autoimunity infekcí
• exprese kostimulátorů (B7, IL-2, IFN-γ, …)
• alterace vlastních antigenů, které se tak mohou stát částečně krosreaktivní
• zpřístupnění „sekvestrovaného“ antigenu (intraokulární proteiny, spermatozoa)
• molecular mimicry = zkřížená reaktivita proti cizorodému a vlastnímu antigenu

C – Ostatní faktory v rozvoji AI onemocnění:

• Anatomické poškození tkáně (zánět, trauma, ischemie = zpřístupnění „sekvestrovaného“ antigenu)
• Hormonální vlivy
• řada AI vyšší incidence u žen než u mužů (SLE ~10F/1M; SLE model (NZW/NZB)F1 pouze u samic a ovlivněn androgenní terapií)

[editovat] Lokalizovaná autoimunitní onemocnění

1. Autoimunitní hemolytická anémie (proti erytrocytům), trombocytopenie (proti krevním destičkám), agranulocytóza (proti granulocytům).
2. Diabetes mellitus I. typu (proti B-buňkám Langerhansových ostrůvků).
3. Chronická gastritis typu A (proti parietálním buňkám žaludeční sliznice a vnitřnímu faktoru).
4. Goodpasteurův syndrom (proti bazálním membránám, zvláště v ledvinách a plicích).
5. Hashimotova tyreoiditis (proti koloidu a tyreocytům).
6. Graves-Basedowova struma (proti T_SH-receptorům tyreocytů) – toxická difusní parenchymatózní struma.
7. Myasthenia gravis (proti acetylcholinovým receptorům neuromuskulárních plotének).
8. Primární biliární cirhóza (proti buňkám interlobulárních žlučovodů jater).

[editovat] Systémová autoimunitní onemocnění

1. Kolagenózy (lupus erythematodes, sclerodermia, dermatomyositis)
2. Revmatoidní artritida
3. Sjogrenův syndrom
4. Reiterův syndrom

[editovat] Viscerokutánní kolagenózy

• Systémová autoimunitní onemocnění. Jde o fibrinózní intersticiální záněty.
• Nemají nic společného s poruchami kolagenu – k názvu kolagenózy vedl dříve poznatek, že jsou ovlivnitelná léčbou ACTH a kortikoidy.

[editovat] Revmatoidní artritida (polyarthritis progressiva)

• Chronické onemocnění většího počtu kloubů (zpravidla symetrické), podmíněné imunopatologickou reakcí III. typu (ukládání imunokomplexů – tzv. revmatoidní faktor charakteru IgM ve vazbě s protilátkami IgG – a imunitní reakce na ně – aktivují komplement, jehož chemotaktické složky přitahují polymorfonukleáry – jejich enzymy působí rozrušení okolní tkáně), běžnou komplikací je sekundární (AA) amyloidóza.
• Některé rysy má společné s revmatickou artritidou (současné postižení srdce, nálezy revmatických uzlů), ale patogeneze je odlišná, častěji postihuje ženy středního věku.

Klinické projevy

• Začíná jako ranní ztuhlost a bolestivost kloubů ruky a nohy, postupně se zmenšuje rozsah pohybů, až vznikají ankylózy a svalové kontraktury.
• Jde o trvale progredující onemocnění, jež může vést až k úplnému znehybnění.

Mikroskopie

• Při každém vzplanutí onemocnění se kloubní dutina plní serózním až sero-fibrinózním exsudátem nízké viskozity, s příměsí polynukleárů.
• Synoviální membrána je překrvená a prosáklá, s kulatobuněčnou celulizací (plazmocyty tvoří revmatoidní faktor a imunoglobuliny. Vzniklé imunokomplexy se ukládají do synovialis, chrupavky i do synoviální tekutiny). Membrána později klkovitě zduří (vilózní produktivní synovialitis) a přesahuje na chrupavku jako pannus. Chrupavka nekrotizuje a pod ní se tvoří granulační tkáň (připomíná artrózu, ale na okrajích kloubu nejsou osteofyty).
• V pozdějších stadiích se synovialis vyhlazuje, pannus se mění v tlustou vazivovou blánu, dochází k vazivové a později kostěné ankylóze, v okolí kloubu vzniká osteoporóza, která později postihuje celou kost.

Makroskopie

• V konečných stadiích vznikají svalové kontraktury (především z omezení pohybů v kloubech kvůli bolestem), což vede k deformitám končetin – typický je vzhled ruky, kde kontrakturami interoseálních svalů vzniká ulnární deviace prstů.

[editovat] Sjogrenův syndrom

• Klinický syndrom charakterizován xerostomií, xeroftalmií a revmatoidní artritidou, má formu:

1. primární – postihuje exokrinní žlázy (slinné, slzné, potní, tracheobronchiální, žaludeční, vaginální);
2. sekundární – navíc projevy kolagenóz (SLS, sklerodermie, polyarteritis nodosa, chronická polyartritida, Reynaudův syndrom), v 5–10 % při ní vzniká MALTom.

• Typicky postihuje ženy kolem menopauzy.
• Příčinou je zřejmě autoimunitní pochod charakterizovaný tvorbou protilátek proti cytoplasmatickým antigenům duktálního epitelu. Je zde možnost induktivní role sialotropních a lymfotropních virů.
• Mikroskopicky stejný obraz jako myoepitelové sialoadenitidy (lymfoidní infiltráty kolem vývodů, které se zužují, jejich lumen zaniká a mění se v epimyoepitelové ostrůvky, vztah mezi oběma syndromy je blízký, ale u více než poloviny nemocných s myoepitelovou sialoadenitidou není xerostomie a/nebo xeroftalmie).

[editovat] Reiterův syndrom

Tvoří jej triáda:

1. negonokoková uretritida,
2. postinfekční seronegativní artritida,
3. konjunktivitida.

[editovat] Současná léčba autoimunitních a alergických onemocnění

1. Protizánětlivé léky (NSAID, steroidy);
2. Blokátory mediátorů příznaků (antihistaminika, antagonisté leukotrienů a jejich receptorů, solubilní TNF-R…);
3. Cyclosporin – imunosuprese;
4. Plasmaferéza.

[editovat] Experimentální léčba autoimunity a alergie

1. Indukce tolerance – opakovaným perorálním podáním antigenu (probíhající klinická studie prevence DM I. typu – inzulin, terapie revmatoidní artritidy – kolagen typ II):
   • i.v. podáním antigenu;
   • opakovaným parenterálním podáváním nízkých dávek antigenu (klinická studie prevence DM I. typu – inzulin).
2. Ovlivnění kostimulace (blokátory kostimulačních molekul).
3. Antagonisté prozánětlivých cytokinů (jako IL-1, TNF) – TNF-αR.
4. Genová terapie.
5. Specifické ovlivnění průběhu na molekulární úrovni – blokátory efektorových molekul a jejich receptorů. Blokátory migrace lymfocytů do tkání.
6. Imunoablace a autotransplantace CD34+ buněk – (klinická studie u pacientů v pozdních stadiích život ohrožujících autoimunitních chorob, např. lupus erythematodes, roztroušená skleróza, autoimunní hemolytická anémie, autoimunní trombocytopenická purpura aj.).
7. Copolymer 1 (Copaxone), analog myelinu složený z – L-tyrosinu, kys. L-glutamové, L-alaninu, L-lysinu (roztroušená skleróza).

[editovat] Alergie

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

• Systémový lupus erythematodes
• Systémová sklerodermie
• Revmatoidní artritida
• Reaktivní artritida

[editovat] Zdroj

• ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. 2010-02-11]. <http://www.stefajir.cz>.

• PASTOR, Jan. Langenbeck's medical web page [online]. ©2006. [cit. 2011-10-27]. <http://langenbeck.webs.com>.