Autoimunitní onemocnění

Obsah 1 Porucha periferní tolerance lymfocytů 1.1 T-lymfocyty 1.2 B-lymfocyty 2 Lokalizovaná autoimunitní onemocnění 3 Systémová autoimunitní onemocnění 3.1 Viscerokutánní kolagenózy 3.1.1 A. Systémový lupus erythematodes (SLE) 3.1.2 B. Sklerodermie 3.1.3 C. Dermatomyositis 3.2 Revmatoidní artritida (polyarthritis progressiva) 3.3 Sjogrenův syndrom 3.4 Reiterův syndrom 4 Současná léčba autoimunitních a alergických onemocnění 5 Experimentální léčba autoimunity a alergie 6 Alergie 7 Odkazy 7.1 Související články 7.2 Zdroj

Autoimunita (AI) označuje imunitní odpověď organismu na své vlastní složky – autoantigeny. Potenciálním autoantigenem je kterýkoli protein, řada sacharidů a lipidů. Imunitní reakce na takový antigen je humorální i buněčně zprostředkovaná, lze prokázat přítomnost autoprotilátek a autoreaktivních T-lymfocytů, které poškozují tkáně organismu, tak se vyvíjí autoimunitní onemocnění. Postihují především mladé ženy.

Dělení autoimunitních onemocnění

1. Lokalizovaná (orgánově specifická) – imunitní reakce je namířena proti určité tkáni nebo orgánu.
2. Systémová (orgánově nespecifická) – postihuje více orgánů.

Fyziologické mechanizmy autotolerance

1. Klonální delece – během dozrávání imunokompetentních T- a B-lymfocytů jsou eliminovány ty, které by reagovaly s vlastními antigeny organizmu.
2. Klonální anergie – ztráta nebo omezení reaktivity imunokompetentních buněk specifických proti vlastním antigenům.
3. Periferní inhibice – utlumení reaktivní imunokompetentní buňky jinými regulačními buňkami imunitního systému (především T_S – CD-8⁺ supresory).
4. Imunologické privilegium – např. rohovka, kanálky varlete, myelinové pochvy – vytvoření bariéry, která brání průchodu T-lymfocytů nebo buňky těchto tkání na svém povrchu exprimují Fas-ligand, který se naváže na Fas-receptor aktivovaného T-lymfocytu a navodí jeho apoptózu.

Mechanizmy narušující autotoleranci

1. Změna vlastního antigenu navázáním jiné molekuly.
2. Zkřížená reaktivita protilátky proti dvěma antigenům, z nichž jeden je vlastní a druhý cizorodý.
3. Polyklonální aktivace B-lymfocytů.
4. Nerovnováha mezi T_H a T_S.
5. Zpřístupnění sekvestrovaného vlastního antigenu, proti kterému se nevyvinula imunotolerance.
6. Genetická predispozice (asociace s HLA).

upravit Porucha periferní tolerance lymfocytů

upravit T-lymfocyty

• zvýšená exprese kostimulačních molekul ve tkáni: transgenní exprese – B7, IL-2, přirozeně např. infekce
• poruch exprese molekul inaktivujících kostimulační dráhu na lymfocytech: CTLA-4
• mutace vedoucí k poruše apoptotického signálu: Fas (lpr/lpr), Fas-L (gld/gld), IL-2-/-, IL-2Rα-/-, IL-2Rβ-/-
• porucha T lymfocyty zprostředkované suprese: transfer subpopulací T buněk
• polyklonální stimulace: superantigen

upravit B-lymfocyty

• polyklonální stimulace: LPS

A – Genetické faktory:

1. MHC geny:
   • MHC II: DM 1. typu
     • HLA DR4 (5×–6× > riziko)
     • HLA DR3/DR4 (25× > riziko)
   • MHC I: Ankylosující spondylartritis HLA-B27 (90×–100× > riziko)
2. Ostatní geny:
   • polymorfismus genu pro IL-2 (DM 1. typu)
   • gen v blízkosti CTLA-4 (DM 1. typu)
   • genetická deficience C2 a C4 (SLE)
   • Fas a FasL (ALPS)

B – Role infekce v autoimunitním procesu:

• Virové a bakteriální infekce mohou teoreticky ovlivnit vznik a exacerbaci autoimunitního onemocnění.
• Infekční mikroorganismy nejsou přítomny v autoimunitní lezi, tzn. příčinou autoimunitního poškození není infekce, ale výsledek imunitní odpovědi, která může být indukována nebo dysregulována přítomností mikroorganismu.
• Potenciální mechanismy ovlivnění autoimunity infekcí
• exprese kostimulátorů (B7, IL-2, IFN-γ, …)
• alterace vlastních antigenů, které se tak mohou stát částečně krosreaktivní
• zpřístupnění „sekvestrovaného“ antigenu (intraokulární proteiny, spermatozoa)
• molecular mimicry = zkřížená reaktivita proti cizorodému a vlastnímu antigenu

C – Ostatní faktory v rozvoji AI onemocnění:

• Anatomické poškození tkáně (zánět, trauma, ischemie = zpřístupnění „sekvestrovaného“ antigenu)
• Hormonální vlivy
• řada AI vyšší incidence u žen než u mužů (SLE ~10F/1M; SLE model (NZW/NZB)F1 pouze u samic a ovlivněn androgenní terapií)

upravit Lokalizovaná autoimunitní onemocnění

1. Autoimunitní hemolytická anémie (proti erytrocytům), trombocytopenie (proti krevním destičkám), agranulocytóza (proti granulocytům).
2. Diabetes mellitus I. typu (proti B-buňkám Langerhansových ostrůvků).
3. Chronická gastritis typu A (proti parietálním buňkám žaludeční sliznice a vnitřnímu faktoru).
4. Goodpasteurův syndrom (proti bazálním membránám, zvláště v ledvinách a plicích).
5. Hashimotova tyreoiditis (proti koloidu a tyreocytům).
6. Graves-Basedowova struma (proti T_SH-receptorům tyreocytů) – toxická difusní parenchymatózní struma.
7. Myasthenia gravis (proti acetylcholinovým receptorům neuromuskulárních plotének).
8. Primární biliární cirhóza (proti buňkám interlobulárních žlučovodů jater).

upravit Systémová autoimunitní onemocnění

1. Kolagenózy (lupus erythematodes, sclerodermia, dermatomyositis)
2. Revmatoidní artritida
3. Sjogrenův syndrom
4. Reiterův syndrom

upravit Viscerokutánní kolagenózy

• Systémová autoimunitní onemocnění. Jde o fibrinózní intersticiální záněty.
• Nemají nic společného s poruchami kolagenu – k názvu kolagenózy vedl dříve poznatek, že jsou ovlivnitelná léčbou ACTH a kortikoidy.

upravit Revmatoidní artritida (polyarthritis progressiva)

• Chronické onemocnění většího počtu kloubů (zpravidla symetrické), podmíněné imunopatologickou reakcí III. typu (ukládání imunokomplexů – tzv. revmatoidní faktor charakteru IgM ve vazbě s protilátkami IgG – a imunitní reakce na ně – aktivují komplement, jehož chemotaktické složky přitahují polymorfonukleáry – jejich enzymy působí rozrušení okolní tkáně), běžnou komplikací je sekundární (AA) amyloidóza.
• Některé rysy má společné s revmatickou artritidou (současné postižení srdce, nálezy revmatických uzlů), ale patogeneze je odlišná, častěji postihuje ženy středního věku.

Klinické projevy

• Začíná jako ranní ztuhlost a bolestivost kloubů ruky a nohy, postupně se zmenšuje rozsah pohybů, až vznikají ankylózy a svalové kontraktury.
• Jde o trvale progredující onemocnění, jež může vést až k úplnému znehybnění.

Mikroskopie

• Při každém vzplanutí onemocnění se kloubní dutina plní serózním až sero-fibrinózním exsudátem nízké viskozity, s příměsí polynukleárů.
• Synoviální membrána je překrvená a prosáklá, s kulatobuněčnou celulizací (plazmocyty tvoří revmatoidní faktor a imunoglobuliny. Vzniklé imunokomplexy se ukládají do synovialis, chrupavky i do synoviální tekutiny). Membrána později klkovitě zduří (vilózní produktivní synovialitis) a přesahuje na chrupavku jako pannus. Chrupavka nekrotizuje a pod ní se tvoří granulační tkáň (připomíná artrózu, ale na okrajích kloubu nejsou osteofyty).
• V pozdějších stadiích se synovialis vyhlazuje, pannus se mění v tlustou vazivovou blánu, dochází k vazivové a později kostěné ankylóze, v okolí kloubu vzniká osteoporóza, která později postihuje celou kost.

Makroskopie

• V konečných stadiích vznikají svalové kontraktury (především z omezení pohybů v kloubech kvůli bolestem), což vede k deformitám končetin – typický je vzhled ruky, kde kontrakturami interoseálních svalů vzniká ulnární deviace prstů.

upravit Sjogrenův syndrom

• Klinický syndrom charakterizován xerostomií, xeroftalmií a revmatoidní artritidou, má formu:

1. primární – postihuje exokrinní žlázy (slinné, slzné, potní, tracheobronchiální, žaludeční, vaginální);
2. sekundární – navíc projevy kolagenóz (SLS, sklerodermie, polyarteritis nodosa, chronická polyartritida, Reynaudův syndrom), v 5–10 % při ní vzniká MALTom.

• Typicky postihuje ženy kolem menopauzy.
• Příčinou je zřejmě autoimunitní pochod charakterizovaný tvorbou protilátek proti cytoplasmatickým antigenům duktálního epitelu. Je zde možnost induktivní role sialotropních a lymfotropních virů.
• Mikroskopicky stejný obraz jako myoepitelové sialoadenitidy (lymfoidní infiltráty kolem vývodů, které se zužují, jejich lumen zaniká a mění se v epimyoepitelové ostrůvky, vztah mezi oběma syndromy je blízký, ale u více než poloviny nemocných s myoepitelovou sialoadenitidou není xerostomie a/nebo xeroftalmie).

upravit Reiterův syndrom

Tvoří jej triáda:

1. negonokoková uretritida,
2. postinfekční seronegativní artritida,
3. konjunktivitida.

upravit Současná léčba autoimunitních a alergických onemocnění

1. Protizánětlivé léky (NSAID, steroidy);
2. Blokátory mediátorů příznaků (antihistaminika, antagonisté leukotrienů a jejich receptorů, solubilní TNF-R…);
3. Cyclosporin – imunosuprese;
4. Plasmaferéza.

upravit Experimentální léčba autoimunity a alergie

1. Indukce tolerance – opakovaným perorálním podáním antigenu (probíhající klinická studie prevence DM I. typu – inzulin, terapie revmatoidní artritidy – kolagen typ II):
   • i.v. podáním antigenu;
   • opakovaným parenterálním podáváním nízkých dávek antigenu (klinická studie prevence DM I. typu – inzulin).
2. Ovlivnění kostimulace (blokátory kostimulačních molekul).
3. Antagonisté prozánětlivých cytokinů (jako IL-1, TNF) – TNF-αR.
4. Genová terapie.
5. Specifické ovlivnění průběhu na molekulární úrovni – blokátory efektorových molekul a jejich receptorů. Blokátory migrace lymfocytů do tkání.
6. Imunoablace a autotransplantace CD34+ buněk – (klinická studie u pacientů v pozdních stadiích život ohrožujících autoimunitních chorob, např. lupus erythematodes, roztroušená skleróza, autoimunní hemolytická anémie, autoimunní trombocytopenická purpura aj.).
7. Copolymer 1 (Copaxone), analog myelinu složený z – L-tyrosinu, kys. L-glutamové, L-alaninu, L-lysinu (roztroušená skleróza).

upravit Alergie

upravit Odkazy

upravit Související články

• Systémový lupus erythematodes
• Systémová sklerodermie
• Revmatoidní artritida
• Reaktivní artritida

upravit Zdroj

• ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. 2010-02-11]. <http://www.stefajir.cz>.

• PASTOR, Jan. Langenbeck's medical web page [online]. ©2006. [cit. 2011-10-27]. <http://langenbeck.webs.com>.