Bronchogenní karcinom

Bronchogenní karcinom je v ČR nejčastějším zhoubným nádorem u mužů, jeho výskyt u žen v souvislosti s jejich kouřením stoupá. Celosvětově je nejčastěji se vyskytujícím nádorem a je nejčastější příčinou úmrtí na zhoubný nádor (17,8 %). Dělí se na 2 hlavní skupiny: nemalobuněčné a malobuněčné formy.

Obsah 1 Etiologie 2 Klinický obraz 3 Diagnostika 4 Laboratorní vyšetření 5 Terapie 6 Typy bronchogenního karcinomu 7 Odkazy 7.1 Použitá literatura

upravit Etiologie

• 85–90 % nemocných se bronchogenní karcinom jsou kuřáci nebo bývalí kuřáci. Riziko vzniku bronchogenního karcinomu zvyšuje i pasivní inhalace cigaretového kouře (obsahuje škodlivé látky, které působí jako kancerogeny).
• Vlivy zevního prostředí: ionizující záření, kovy jako arsen, nikl, chrom; genetické změny – mutace chromozomu.
• působením karcinogenů vznikají nejprve metaplastické a dysplastické změny, poté carcinoma in situ → invazivně rostoucí karcinom

upravit Klinický obraz

• Intrathorakální příznaky (lokální)

závisejí na velikosti a lokalizaci primárního nádoru

• U centrálně rostoucích nádorů: kašel (u 45–75 % nemocných – zpočátku suchý, dráždivý pak až produktivní); hemoptýza (20–30 %); stridor při zúžení hlavních dýchacích cest; bronchopneumonie při obstrukci bronchu; syndrom horní duté žíly jako následek útlaku zvětšenými mízními uzlinami; chrapot při útlaku nervu recurrens, kde dochází k paréze hlasových vazů; v pokročilých stadiích i dušnost
• U periferně rostoucích nádorů: bolest na hrudi, dušnost restriktivní povahy, Pancoastův nádor – důsledek lokální progrese nádoru rostoucího v plicním hrotu, Hornerův syndrom – ptóza, mióza, enoftalmus – postižení sympatické nervové pleteně.

• Extrathorakální příznaky (metastatické):

• při metastáze do CNS – bolesti hlavy, porucha vizu, neurologické nebo psychické poruchy
• při metastáze do kostí – anémie, leukoerytroblastóza.
• metastázy do jater se projeví ikterem a další hepatobiliární symptomatologií.

• Paraneoplastické příznaky – u bronchogenního karcinomu je velmi časté, mohou být i prvním projevem onemocnění.

• endogenní paraneoplastické syndromy zahrnují hyperkalcémii, hyperfostatémii, hyponátrémie, hypokalémie;
• hypertrofická osteoartropatie – paličkovité prsty, periostitida;

• Kožní – dermatomyozitida,
• Neurologické – periferní neuropatie, svalové myopatie
• Hematologické

upravit Diagnostika

• anamnéza, fyzikální nálezy, prostý zadopřední a bočný RTG snímek hrudníku – okrouhlý stín v plicním hilu
• lokalizaci nádoru může upřesnit tomografie, spolehlivější je CT a MRI. K zpřesnění stagingu je endobronchiální ultrasonografie. PET je vhodné pro hodnocení mediastinálních uzlin
• klasická (rigidní bronchoskop či fibroendoskopie) nebo fluorescenční bronchoskopie,
• bronchoskopicky lze provést výplach bronchu nebo tzv. kartáčovou biopsii k cytologickému vyšetření.
• Staging podle klasifikace TNM

upravit Laboratorní vyšetření

• Nespecifické změny: vysoká sedimentace erytrocytů, anémie, lymfopenie, vyšší koncentrace fibrinogenu
• Specifické markery: chromogranin, NSE, CEA, CYFRA-21, kreatinfosfokináza, TPA, SCCA

upravit Terapie

Léčba je multimodální a liší se podle typu nádoru.

upravit Typy bronchogenního karcinomu

• Nemalobuněčné karcinomy
• Histologické subtypy:

• Dlaždicobuněčné karcinomy (epidermoidní, spinocelulární) – centrální lokalizace, tendence k časnému postižení mediastinálních uzlin

• Adenokarcinomy – periferně lokalizované, tendence jak k regionální, tak k systémové diseminaci

• Bronchoalveolární karcinom – víceložiskově v periferních partiích bronchiálního stromu

• Velkobuněčné karcinomy – méně časté, manifestují se též periferními lézemi a mají stejnou tendenci k metastazování jako adenokarcinom

• Terapie:

• Chirurgická léčba: první volbou u nemocných v I. a II. klinickém stadiu. IIIA je také operabilní, ale samotný chirurgický výkon není v tomto stadiu dostačující, výsledek je možno zlepšit předoperační (neoadjuvantní) chemoterapií. Stadiu IIIB a IV k operační léčbě nehodí.
• Radioterapie: jako paliativní léčba při bolestech nebo syndromu horní duté žíly
• Chemoterapie: málo účinná, ale se zlepšila po zavedení nových cytostatik (cysplatiny). Tato „best supportive care“ zahrnuje paliativní radioterapii, glukokortikoidy, analgetika a antibiotika.
• Jiné metody: fotodynamická terapie

• Malobuněčné karcinomy
• Histologické subtypy:

• Ovískový karcinom – typický je uniformní drobné buňky s úzkým lemem cytoplazmy
• Intermediární forma (vřetenobuněčná) – buňky polygonální a vřetenobuněčné tvary

• Malobuněčné karcinomy mají krátký zdvojovací čas, vysokou růstovou frakci a tendenci k časnému regionálnímu i vzdálenému metastazování (CNS, kostí, játra, nadledviny, kůže). V srovnání s nemalobuněčnými karcinomy je častější přítomnost hilové a mediastinální adenopatie, atelektázy a sekundárních bronchopneumonií
• Terapie:

jako k systémovému onemocnění, malobuněčné karcinomy jsou vysoce chemosenzitivní

• Chirurgická léčba: jen u nemocných v I. stadiu v kombinaci s následnou chemoterapií.
• Radioterapie: má nezastupitelné místo v komplexní léčbě všech stadií,
• Chemoterapie: základní metodou léčby, nejvíce se používá kombinace cisplatiny a etoposidu,
• Jiné metody: inhibitory růstových faktorů, inhibitory angiogeneze, inhibitory signální transdukce, nebo aplikace tzv. sebevražedných genů.

upravit Odkazy

upravit Použitá literatura

• KLENER, Pavel. Vnitřní lékařství. třetí vydání. Praha : nakladatelství Galen, 2006. s. 408 – 412. ISBN 80-7262-430-X.