Dušení

Dušnost je subjektivní pocit ztíženého a namáhavého dýchání.

Rozlišujeme dušnost

1. akutní (astma bronchiale, aspirace tělesa, akutní bronchiolitida, srdeční selhání, pneumonie, pneumothorax, epiglotitida, laryngitidy, traumata hrudníku, neuromuskulární nemoci)
2. chronickou (nesprávně léčené astma, cystická fibróza, bronchopulmonální dysplázie, vrozené srdeční vady, extrémní obezita, intersticiální plicní procesy, opakované aspirace, neuromuskulární onemocnění, chronická obstrukce horních cest dýchacích).

Subjektivní projevy: Pocit dechové tísně či nedostatku vzduchu. Poukazuje na životně důležitý prvek – pacient je úzkostlivý. Objektivní projevy: Tachypnoe, alární souhyb, vpadávání či zatahování jugulární jamky, zvýšené úsilí dechových svalů, ortopnoická poloha.^[1]

Dušnost může být projevem:

• nedostatečného zásobení tkání kyslíkem;
• patologického dráždění dechového centra v prodloužené míše;
• změny kvality a kvantity dechového úsilí.

Obsah 1 Příčiny dušnosti 1.1 Dyspnoe respirační 1.2 Dyspnoe kardiální 1.3 Dyspnoe z hematologických příčin 1.4 Dyspnoe z poruch CNS 2 Hrtanová dušnost 2.1 Tři stádia hrtanové dušnosti 2.1.1 Stádium kompenzace 2.1.2 Stádium dekompenzace 2.1.3 Stádium sufokace – asfyxie 2.2 Zcela náhlá obstrukce hrtanu 3 Léčba 3.1 Konzervativní a kauzální léčba 3.2 Chirurgická léčba 3.2.1 Koniopunkce 3.2.2 Tracheostomie 3.3 Intubace 4 Odkazy 4.1 Zdroj 4.2 Reference

upravit Příčiny dušnosti

upravit Dyspnoe respirační

• Obstrukční typ;
  • obvykle se stridorem;
  • je buď inspirační (při obstrukci hrtanu), nebo exspirační (průdušky), nebo kombinovaná;
  • syndrom spánkové apnoe – dýchací pohyby jsou zachovány;
    • u malých dětí na úrovni nosohltanu při hypertrofii hltanové mandle;
    • u větších dětí na úrovni mezofaryngu při hypertofii patrových mandlí;
    • u obézních dospělých zapadáním kořene jazyka.
• Novorozenci s choanální atrézií – cyklická dušnost s cyanózou;
  • novorozenec se normálně nemůže nadechnout ústy (s výjimkou zívání a pláče);
  • je to kvůli vysoko postavenému hrtanu, díky němuž může jinak současně sát, dýchat a polykat…;
  • to ale nefunguje, v těle se hromadí <chemform>CO2</chemform>, až podráždí centrum k zívnutí; děj se opakuje.
• Zvláštní podoba respirační dušnosti – obrna dýchacích svalů, komprese hrudníku, emfyzém, atelektáza plic, pneumothorax, výpotek…;
  • dýchací cesty jsou volné, proto chybí stridor.

upravit Dyspnoe kardiální

• projevy tachypnoe, často záchvatovitě v noci, bolest v srdeční krajině, stridor chybí.

upravit Dyspnoe z hematologických příčin

• u anémie, bloku přenášení kyslíku….;
• bledost, stridor chybí.

upravit Dyspnoe z poruch CNS

• útlum dýchacího centra – opiáty, koma, komoce, edému mozku, míšních obrny…;
• dýchání je nepravidelné, porucha vědomí, cyanóza, stridor je druhotný ze zapadlého jazyka.

upravit Hrtanová dušnost

Z hlediska ORL zaujímá zvláštní místo dušnost při obstrukci hrtanu, proto ji zde vyčleňme.

• Je inspirační, je přítomen stridor, vtahuje se jugulum, nadklíčkové jamky a mezižebří;
• zapojuje se pomocné vdechové svalstvo;
• stridor – směs tónů a šumů v důsledku víření vzduchu a kmitání v oblasti stenózy;
• vtahování měkkých tkání do nitra hrudníku – dáno vzestupem podtlaku v době vdechu;
• často je provázena kašlem, chrapotem, dysfagií, horečkou, neklidem.

upravit Tři stádia hrtanové dušnosti

upravit Stádium kompenzace

• Přítomny příznaky popsané výše;
• vdech je prodloužen na úkor přestávky mezi výdechem a vdechem;
• dech je pravidelný, prokrvení je dobré;
• je možná kauzální léčba.

upravit Stádium dekompenzace

• Mělká tachypnoe, vystupňovaný inspirační stridor;
• často motorický neklid, u dětí i pláč;
• ve spojení s odynofagií (epiglotitida) je pro bolest a vyčerpání naopak častá apatie a antalgické chování!!;
• děti a dospělí zaujímají polohu v sedě, v předklonu s pootevřenými ústy a s předsunutou bradou;
• ležící kojenec hlavu zaklání, aby byl vstup do hltanu co největší;
• nastupuje cirkumorální a akrální cyanóza;
• toto stádium je alarmující, zvláště vzniklo-li rychle, jde-li o dítě nebo o kardiopulmonálně nemocného;
• léčba musí neodkladně uvolnit dýchací cesty;

upravit Stádium sufokace – asfyxie

• Nepravidelné dýchání, obluzenost a cyanóza;
• vznikne-li náhle → acidóza, srdeční selhání, zástava dechu;
• toto stádium vyžaduje neodkladnou resuscitaci.

upravit Zcela náhlá obstrukce hrtanu

• Reflektorická zástava dechu – ve spojení s laryngospasmem, nemocný nejeví známky dýchacího úsilí, rychle nastává zástava srdce;
• paradoxní pohyby hrudníku – dýchací úsilí se stupňuje, bránice svou kontrakcí působí vpadávání hrudníku.

upravit Léčba

upravit Konzervativní a kauzální léčba

• U kompenzovaného stavu dušnosti;
• u zánětů – kortikoidy, ATB, prometazin (potlačí alergickou složku a pohotovost k laryngospasmu);
• kauzální léčba – odstranění cizího tělesa či tumoru.

upravit Chirurgická léčba

• Ve stádiu dekompenzace a sufokace;
• případně, je-li konzervativně stav nezvládnutelný, i v prvním stádiu;
• taktika je závislá na stavu nemocného, na vybavení lékaře…;
• při zástavě dechu – neodkladná intubace nebo koniotomie.

upravit Koniopunkce

• Nabodnutí subglotického prostoru stejnou cestou několika krátkými, silnými jehlami (např. 20 až 22 G – „transfuzními“);
• dobré i jako ukazatel směru případné následné koniotomie.

upravit Tracheostomie

• Výkon vyžaduje asistenci, nástroje a anestezi, zpravidla nejde o první neodkladnou pomoc!;
• u dospělých stačí lokální, u dětí celková anestezie;
• řez – ve střední čáře od štítné chrupavky až po jugulum, nebo límcovitý řez nad jugulem;
• o výsledné jizvě nerozhoduje ani tak řez jako doba nošení kanyly;
• pronikneme podkožním tukem, povrchovým listem krční fascie, přes řídké pojivo se dostaneme na pretracheální list krční fascie, který obaluje infrahyoidní svaly;
• jejím protětím odhalíme hrtan, tracheu a štítnou žlázu (istmus);
• istmus oddělíme od spojů s prstencovou chrupavkou, prošijeme a uprostřed protneme;
• vytažením hrtanu vzhůru se nám obvykle objeví 3–4 tracheální prstence;
• zpravidla provádíme střední tracheotomii – ve 2. a 3. tracheálním prstenci (nejméně komplikací);
• tracheu protínáme T-řezem, u dospělých tvoříme okénko vyklopením proťaté chrupavky;
• do otvoru vkládáme kanylu nebo intubační rourku;
• vrstvy uzavíráme stehy (ne moc blízko u stomie, aby nevznikal podkožní emfyzém);
• horní a dolní tracheotomii zakládáme, když není možné založit střední (patologie štítné žlázy);
• tracheostomie – výkon, kdy po provedené tracheotomii našijeme okraje okénka průdušnice ke kůži;
  • u dlouhodobých či trvalých nosičů kanyly;
• komplikace – krvácení a podkožní emfyzém;
  • při poranění kupul pleury může vzniknout pneumothorax – infekce…;
• pooperační terapie – kanylu podložíme mulem, tím kryjeme i ránu;
  • přes otvor dáme jemnou mulovou zástěrku, kterou navlhčíme;
  • obvaz měníme denně, kanylu à 5 dní.

upravit Intubace

• Lze provést jen u pacienta v celkové anestezii nebo v bezvědomí (jinak hrozí laryngospazmus);
• intubace u zánětů hrtanu vede snadněji z otlakům a stenózám.

upravit Odkazy

upravit Zdroj

• BENEŠ, Jiří. Studijní materiály [online]. ©2007. [cit. 2009]. <http://jirben2.chytrak.cz/materialy/orl_jb.doc>.

upravit Reference

1. ↑ LEBL, Jan, Kamil PROVAZNÍK a Ludmila HEJCMANOVÁ, et al. Preklinická pediatrie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. s. 106–107. ISBN 978-80-7262-438-6.