Huntingtonova choroba
Huntingtonova choroba (HD – Huntington’s Disease, též Huntingtonova chorea) je porucha poprvé popsaná v roce 1872 americkým lékařem Georgem Huntingtonem. Jedná se o neurodegenerativní autosomálně dominantní onemocnění patřící mezi polyglutaminové poruchy (viz dále). Má incidenci 4–10 na 100 000. Manifestuje se nejčastěji ve středním věku. Mezi příznaky dominuje porucha motoriky, změny osobnosti, progredující demence a nakonec smrt.
Obsah |
upravit Genetika
HD byla původně považována za jasný autosomálně dominantní děděný znak, avšak v jejích projevech byly patrny zvláštnosti, které nebylo možné vysvětlit:
- Věk v době nástupu onemocnění je variabilní. Většina nositelů HD-alely onemocní okolo 40. roku věku, ale příznaky se mohou objevit i ve 2 či v 80 letech.
- Nastupuje-li onemocnění časně (v dětství nebo v adolescenci), je alela děděna od otce.
- Během přenosu v rodokmenu se nemoc vyvíjí ve stále mladším a mladším věku. Tento jev se nazývá anticipace.
Za vznik nemoci je odpovědná mutace v genu, který byl objeven v roce 1993. Je jí zmnožené opakování tripletů CAG, což je kodon pro glutamin (odtud polyglutaminové poruchy). Gen kóduje protein huntingtin. Jeho funkce není známá. Experimentální vyřazení genu však vede ke smrti v embryonálním období. Normální jedinci nesou ve svém genu 9–35 repetic CAG, postižení jedinci jich mají více než 40. Čím je počet repetic větší, tím je nástup onemocnění časnější.
Expandovaná repetice se nejčastěji dědí od postiženého rodiče. Při přenosu však dochází během meiózy k jejímu dalšímu zmnožení. Může proto nastat situace, kdy má rodič počet repetic při horní hranici normy, tj. je zdravý, potomek však získává alelu expandovanou, takže u něj nemoc propukne. Expanze se u HD objevuje častěji během mužské gametogeneze, což je důvod, proč jsou těžké, časně se objevující formy s počtem repetic 70–120 děděny od otce.
Mohou se objevit i nové mutace – asi 25 % pacientů má negativní rodinnou anamnézu.
upravit Projevy onemocnění
HD je charakterizovaná selektivní ztrátou neuronů v bazálních gangliích, která se podílejí na koordinaci pohybů.
Pacietni proto trpí: choreou – mimovolními rychlými pohyby, které postihují různé části těla. Zasaženy bývají i další části mozku, např. kůra. Objevuje se deprese, psychóza, paranoia a progresivní demence. Nemoc trvá 10–30 let.
Mezi příčiny smrti patří aspirační pneumonie, následky pádů nebo sebevražda.
upravit Patogeneze
Mechanismus poškození neuronů není zcela jasný. Uvažuje se přetížení neuronů glutamátovou neurotransmisí, snížení antiapoptotických účinků normálního huntingtinu či mitochondriální dysfunkce (pacienti mají nižší metabolickou aktivitu v postižených oblastech).
upravit Léčba
Léčba HD v současné době neexistuje. Zkoumají se látky, které by mohly působit neuroprotektivně vzhledem k výše uvedeným patogenetickým mechanismům. Většina z nich však nepřinesla signifikantní výsledky.
Nadějně vypadají transplantace nových zdrojů neuronů. Problematický je však fakt, že HD postihuje více oblastí mozku, a dále etické otázky.
upravit Diagnostika
K dispozici je přímé genetické testování na přítomnost mutovaného genu. Provádí se za účelem potvrzení či vyloučení nemoci, zjištění statutu pacienta v genetickém riziku a v prenatální diagnostice (okrajově).
Vzhledem k neexistenci léčby je testování spojeno s etickými problémy – hrozí psychická traumatizace pacienta, deprese, eventuálně sebevražda. Proto je k testování třeba přistupovat opatrně a informovat pacienta o výhodách a nevýhodách testování.
upravit Odkazy
upravit Externí odkazy
upravit Použitá literatura
- NUSSBAUM, Robert L, Roderick R MCINNES a Huntington F WILLARD. Klinická genetika. 6. vydání. Praha : Triton, 2004. s. 233–236. ISBN 80-7254-475-6.
- LEEGWATER-KIM, Julie a Jang-Ho J CHA. The Paradigm of Huntington’s Disease: Therapeutic Opportunities in Neurodegeneration. NeuroRx. 2004, roč. 1, s. 128–138, ISSN 1545-5343.
- MYERS, Richard H. Huntington’s Disease Genetics. NeuroRx. 2004, roč. 1, s. 255–262, ISSN 1545-5343.
