Intoxikace rtutí a jejími sloučeninami
Obsah |
upravit Rtuť v anorganické formě
stříbřitě lesklý tekutý kov, vypařuje se při pokojové teplotě
upravit Soli
nebezpečné jsou hlavně rozpustné Hg2+ soli (chlorid rtuťnatý, dusičnan)
upravit Profesionální expozice
výroba rtuťových měřících přístrojů, baterií, zubní amalgám (se stříbrem), dříve se používala v kožním lékařství a jako diuretikum
upravit Etiopatogeneze
musíme rozlišovat elementrární rtuť a soli
elementární rtuť : nejčastěji inhalační cestou (80 % se vstřebá) vysoká expozice – poškodí respirační systém (pneumonie, edém) cílové orgány – mozek, ledviny, chronická inhalace je nejhorší pro CNS, během chvilky se dostane do mozku, je lipofilní v CNS je pak oxidována na dvoumocnou rtuť, která už přes bariéru moc neprochází → kumulace kumuluje se hlavně v kůře mozku a mozečku a v BG mimo CNS je elementární rtuť také oxidována katalázou (hlavně v ery) a interferuje s SH skupinami to se pak hromadí v kůře ledvin, váže se na metalothionein (ten tím chrání ledviny), poškození ledvin nastane až při jeho saturaci (hlavně škodí prox. tubulu → nefrotický sy), rozpustné soli rtuti – inhalačně formou prachu, ale hlavně se můžou vstřebat z GIT a udělat velkou akutní otravu, z GIT se resorbuje až 90 %, příčinou smrti je akutní selhání ledvin
chronicky – kožní aplikací mastí s Hg, požití alimentární rtuti – např. z teploměru malými dětmi, špatná absorpce v GIT (5 %) → nehrozí otrava má ale silný laxativní účinek zalomení rektálního teploměru s lacerací tkání – může vniknout těžko odstranitelné depo rtuti – otrava i.v. aplikace kovové rtuti – nevyvolá otravu, ale je nebezpečí embolizace vylučování rtuti je pomalé, díky vazbě na SH lze rtuť prokazovat ve vlasech a nehtech
upravit Klinický obraz
- akutní – vzácně – buď inhalačně u elementární rtuti nebo p.o. u solí
inhalačně – v uzavřeném prostoru s vysokou tenzí par rtuti, kašel, dušnost, febrilie, pneumonie, plicní edém soli per os – zvracení, tenesmy, nekrózy sliznice GIT, průjmy s cáry sliznice, proteinurie, hematurie, oligurie, selhání ledvin
- chronické – u obou typů se může objevit triáda – gingivitis, tremor, erethismus
gingivitis – zánět dásní, salivace, vypadávání zubů tremor – mozečkového původu, jemný, pak výrazný intenční tremor (zpočátku končetiny, pak víčka, rty), pak ataxie, fascikulace ve svalech
- erethismus – toxická organická psychóza – úzkost, stydlivost, nervozita, hádavost, emoční labilita, poruchy paměti, koncentrace, deprese, inverze spánkového rytmu (někdy až připomíná schizofrenii), méně často – poškození ledvin
upravit Vyšetřovací metody
zvýšení koncentrace rtuti v krvi → ukazuje na nedávnou expozici (akutní otrava) zvýšené hodnoty rtuti v moči → ukazují spíše intoxikaci chronickou (výrazně ale kolísají i během dne) lépe vypovídá množství rtuti v moči po podání chelátotvorného antidota proteinurie – ukazuje na poškození ledvin
upravit Léčba
akutní inhalace, při požití solí – PP – mléko nebo bílek (vytvoří nerozpustné sraženiny Hg-albuminátu), vyloučení rtuti močí – chelátační činidlo – DMPS, dimerkaptopropan sulfonát (dříve se užíval dimerkaptopropanol – BAL (British anti-Lewisine)) při anurii – hemodialýza, posouzení profesionality – u akutní inhalace je profesionalita obvykle zřejmá alimetární otravy solemi jsou spíše suicida chronické profesionální otravy jsou dnes vzácností
upravit Rtuť v organické formě
alkyl sloučeniny (metyl a etyl rtuť) – vysoce toxické sloučeniny centrální neurotoxicita, centrální hluchota, zužování zorného pole, mozečkové příznaky, pyramidové, extrapyramidové, nekróza renálních tubulů
aryl sloučeniny (fenyl rtuť) – lehká proteinurie, dermatitis dříve se používaly jako fungicidy v r. 1953 v zátoce Minamata – rtuť z továren, do ryb, ty ji zabudovaly do metylrtuti... první příznaky byly pozorovány na kočkách, pak rybářích s rodinami (centrální hluchota, dysartrie, ataxie) u nás byly tyto sloučeniny zakázány
upravit Odkazy
upravit Související články
upravit Zdroj
- BENEŠ, Jiří. Studijní materiály [online]. [cit. 24.02.2010]. <http://jirben.wz.cz>.
upravit Použitá literatura
- PELCLOVÁ, Daniela. Nemoci z povolání a intoxikace. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 207 s. ISBN 80-246-1183-X.
