Kalciofosfátový metabolismus

Z WikiSkript
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
Hodnoceno 3x, počet editací 13, počet autorů 6   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (3★)   
star1-1 star2-1 star3-1 star4-0 star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Kalciofosfátový metabolismus neboli hospodaření s vápníkem a fosforem je hormonálně regulováno parathormonem, kalcitoninem a vitaminem D.

Obsah

upravit upravit Vápník

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Kalcium.

Vápník (kalcium) patří k nejvýznamnějším intracelulárním iontům, které zprostředkují účinek hormonů, humorálních látek, cytokinů a dalších mediátorů na metabolismus buňky. Kalcium vytváří strukturu kostí a zubů, podílí se na regulaci neuromuskulární činnosti, koagulaci, srdeční aktivity.[1] V těle tvoří vápník okolo 1,5 % celkové tělesné hmotnosti, přičemž jej více jak 99 % zastoupen v kosti.[2] Vápník je obsažen v mléce, v sýrech, vejcích a „tvrdé vodě“. Ve střevě se vstřebá z potravy potřebné množství vápníku a zbytek se vyloučí stolicí a močí.[3]

Schéma kalciofosfátového metabolismu

upravit upravit Význam vápníku

Význam vápníku a fyziologické funkce vázané na přítomnost vápníku: anorganická složka kostí a zubů, faktor krevního srážení (faktor IV), tvorba kininů, regulace enzymů, uvolňování hormonů i jejich efekt, regulace excitace řady tkání, regulace uvolňování transmiterů, v kosterním svalu aktivuje troponin, tvorba tropomyosinu, čímž je aktivován aktin, v hladkém svalu aktivuje kontrakci vazbou na kalmodulin. Intracelulárně se vápník podílí na akčním potenciálu buňky, na kontrakci, na motilitě, na buněčném dělení, na strukturální integritě buňky, zvýšení glykolýzy. Pokles extracelulární koncentrace vápníku zvyšuje nervosvalovou dráždivost a tím také možnost vzniku tetanie.[2]

upravit upravit Resorpce vápníku

Doporučená denní dávka je u dospělých okolo 1 g. Jeho resorpce se fyziologicky pohybuje okolo 25–40 %. Vápník je resorbován aktivně v duodenu a jejunu, pasivně v ileu a tlustém střevě. Resorpce vápníku probíhá současně s jeho sekrecí. Alkalické pH významně zvyšuje resorpci vápníku.[2]

Na úrovni enterocytů dochází k resorpci vápníku dvěma způsoby:

  1. Transcelulárně – Na straně přivrácené ke střevnímu lumen, se využívá specifické transportní bílkoviny calbindinu. Na straně bazolaterální membrány se pak vápník transportuje aktivně za přítomnosti energie proti koncentračnímu spádu do krve.
  2. Paracelulárně – Vápník transportován ze střevního lumen jednak přímo, a jednak se transportuje vápník, který se dostává do paracelulárního prostoru uvolněním z lyzozomu enterocytu.[2]

upravit upravit Kalcemie

Koncentrace celkového vápníku v séru (kalcemie) je 2,25−2,75 mmol/l, ionizovaný vápník v séru 1,1−1,4 mmol/l.[2]

Vápník je v krvi ve třech formách:

  1. 50 % v ionizované formě (biologicky nejaktivnější, schopný difundovat přes biologické membrány, rozhodující pro neuromuskulární dráždění);
  2. 40 % vázáno na bílkoviny (není volně difuzibilní);
  3. 10–13 % ve formě komplexů (jako hydrouhličitan, fosforečnan, citrát).[2]

Alkalóza v krvi vede ke zvýšenému navazování vápníku na plazmatické bílkoviny, čímž se snižuje volný, ionizovaný vápník, ale celková koncentrace kalcia se nemění.[2]

Vazba vápníku na bílkoviny závisí na pH krve – při vzestupu pH (alkalóze) se na bílkovinách uvolňuje více vazebných míst pro Ca2+, a proto klesá ionizované Ca2+. Proto například v důsledku hyperventilace dochází k tetanii.[3] Hypoalbuminemie je spojena s poklesem vápníku, ale nejsou žádné příznaky hypokalcemie, protože ionizovaná forma je v normě.[4]

S metabolismem vápníku je úzce spojen metabolismus fosfátů. Intravenózní podávání fosfátů snižuje koncentraci Ca2+ v séru, protože vzniká kalciumfosfát, který se ukládá v kostech. Naopak hypofosfatemie způsobuje hyperkalcemii uvolňováním Ca2+ z kostí.[3]

upravit upravit Exkrece vápníku

Ledvinami filtrovatelný je pouze ionizovaný vápník. V oblasti proximálního kanálku probíhá zpětná resorpce jak transcelulárně (15–20 %, aktivně), tak paracelulárně (80–85 %, pasivně). Vzestupná část Henleovy kličky opět resorbuje vápník transcelulárně i paracelulárně.[2]

Parathormon i kalcitonin stimulují zpětnou resorpci transcelulární cestou v této oblasti nefronu. V distální části nefronu se na zpětné resorpci vápníku podílí vedle parathormonu, kalcitoninu i kalcitriol.[2]

upravit upravit Udržování homeostázy vápníku

Homeostázu vápníku udržuje aktivita osteoklastů, které kost resorbují a zvyšují tak koncentraci vápníku v séru a současnou aktivitou osteoblastů, které se podílejí na novotvorbě kostní hmoty, a tím snižují koncentraci vápníku v séru. Mezi hormony, které udržují homeostázu vápníku, patří kalcitonin, parathormon a vitamin D za spoluúčasti střeva, ledvin a kostí. Pro udržování homeostázy vápníku je důležitá také pravidelná a přiměřená fyzická zátěž organismu, která zlepšuje resorpci vápníku ze střeva zvýšením prokrvení splanchnické oblasti a tvorbu a udržování kvality kostní hmoty. Vstup vápníku do buněk lze farmakologicky snížit blokátory vápníkového kanálu. Antagonistou vápníku je hořčík.[2]

upravit upravit Fosfáty

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Fosfát.

Referenční meze:

upravit upravit Regulace kalciofosfátového metabolismu

Kalciofosfátový metabolismus ovlivňuje parathormon, kalcitonin a vitamin D:


Vliv jednotlivých hormonů na kalcemii a fosfatemii:

Vliv jednotlivých hormonů na hladinu Ca2+ a fosfátů v krvi
Parathormon Kalcitonin Vitamin D[3]
kost aktivace osteoklastů,
kalcemie a fosfatemie stoupá
inhibice osteoklastů,
ukládání Ca2+ do kostí
mineralizace skeletu;
vysoké hladiny naopak odvápňují
ledviny stimuluje resorpci Ca2+, tlumí resorpci fosfátů,
stimuluje syntézu vitaminu D
zvyšuje vylučování Ca2+,
zvyšuje vylučování fosfátů
zvyšuje vylučování Ca2+ a fosfátů
střevo stimuluje resorpci Ca2+


upravit upravit Odkazy

upravit upravit Související články

upravit upravit Reference

  1. a b HAVRÁNEK, J.: Dysbalance ostatních iontů.
  2. a b c d e f g h i j WILHELM, Z. Co je dobré vědět o vápník. Praktické lékárenství [online]2007, roč. -, vol. 4, s. 184-189, dostupné také z <http://solen.cz/pdfs/lek/2007/04/09.pdf>. 
  3. a b c d e SILBERNAGL, Stefan a Agamemnon DESPOPOULOS. Atlas fyziologie člověka :  6. vydání, zcela přepracované a rozšířené. 3. vydání. Praha : Grada, 2004. s. 290-293. ISBN 80-247-0630-X.
  4. BENEŠ, Jiří. Studijní materiály [online]. ©2007. [cit. 2010]. <http://jirben.wz.cz>.
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Portály
Vypracované otázky
Nástroje
Tisk a PDF