Kosti horní končetiny

[editovat část] Obecně se kosti končetin (ossa membrorum) dělí do čtyř částí:

• pletenec (cingulum), kterým je končetina připojena k axiálnímu skeletu
• stylopodium
• zeugopodium
• autopodium

Přehled kostí

Kosti horní končetiny (ossa membri superioris) tvoří:

Pletenec pažní

Pletenec horní končetiny je tvořen:

• scapulou
• claviculou

Klíční kost je skloubena se sternem, tvoří tak jediné kosterní spojení s axiálním skeletem.

Paže

Paže (brachium) je tvořena jedinou kostí humerem, který je sklouben s pletencem.

Předloktí

Předloktí (antebrachium) tvoří dvě kosti:

• ulna
• radius

Tyto dvě kosti spolu velmi úzce souvisí. Rotační pohyby radia kolem ulny umožňují pronaci a supinaci ruky.

Ruka

Ruka (manus) je tvořena několika skupinami drobných kostí:

• karpální kůstky – (os scaphoideum, os lunatum, os triquetrum, os pisiforme, os trapezium, os trapezoideum, os capitatum, os hamatum)
• metakarpální kosti – (pět metakarpálních kostí, číslovaných 1 až 5 z radiální na ulnární stranu)
• kosti prstů – (každý prst po třech kůstkách, palec má jen dvě)

Scapula

[editovat část]

Lopatka (scapula) je plochá trojúhelníkovitá kost. Nachází se v úrovni 2. až 7. žebra. Přestože nemá přímé kostní spojení s trupem, je díky svalům hrudníku (svalovému korzetu) přidržována na svém místě. Účastní se některých pohybů horní končetiny, především abdukce nad 90°.

Její tři okraje se označují:

• margo medialis − mediální okraj, rovnoběžný s podélnou osou páteře
• margo lateralis − šikmý, kraniálním směrem se odchyluje laterálně
• margo superior − horní rovnoběžný okraj

Tyto tři okraje se stýkají ve třech úhlech:

• angulus superior − styk margo superior a medialis
• angulus inferior − styk margo medialis a lateralis
• angulus lateralis − styk margo lateralis a superior

Dorzální strana Na dorzální straně (facies posterior) vybíhá hřeben (spina scapulae), který se na laterálním okraji lopatky odděluje a vybíhá v acromion (nadpažek). Hřeben rozděluje lopatku v první čtvrtině margo medialis a směřuje k angulus lateralis. Nad a pod hřebenem vznikají dvě jámy (fossa supraspinata et infraspinata), ve kterých jsou uloženy svaly ramenního pletence (z nich jsou klinicky nejvýznamější svaly rotátorové manžety). Z horního okraje vyčnívá zobcovitý výběžek (processus coracoideus). Ventrální strana Ventrální plocha lopatky (facies costalis) je mírně vyhloubena ve fossa subscapularis, ve které začíná musculus subscapularis. Laterální strana Na laterálním úhlu se nachází kloubní jamka ramenního kloubu, cavitas glenoidalis. Z laterálního pohledu má tvar mělké oválné mističky. Acromion a processus coracoideus ji kraniálně „zastřešují“, čímž vytváří kostěnou část fornix humeri.

Nad a pod cavitas glenoidalis se nachází drobné hrbolky pro začátky svalů:

• tuberculum supraglenoidale − na horní části jamky, zde se upíná dlouhá hlava bicepsu
• tuberculum infraglenoidale − pod dolním okrajem jamky, začíná zde dlouhá hlava tricepsu

Osifikace

Osifikace lopatky začíná asi v 8. týdnu těhotenství, postupně vznikají další osifikační centra v processus coracoideus, acromionu a fossa glenoidalis. Od 14. do 20. roku dochází ke srůstům jednotlivých osifikačních center.

Clavicula

[editovat část]

Kost klíční (clavicula) se sice tvarově řadí mezi dlouhé kosti, je ale dlouhá jen asi 15 cm. Její tělo je esovitě prohnuto (laterální třetina dorzálně, zbytek ventrálně).

• mediální konec, extremitas sternalis, je větší a sklouben s manubriem kosti hrudní
• laterální konec, extremitas acromialis, je sklouben s nadpažkem lopatky

Na spodní konec klavikuly se na tuberositas coracoidea upíná ligamentum coracoclaviculare. Klavikula představuje jediné kostní spojení axiálního skeletu a horní končetiny. Přenáší se přes ní všechny tlaky a nárazy z horní končetiny na hrudník. Zlomeniny klíční kosti bývají mnohem častější než narušení jednoho ze dvou skloubení, kterých se účastní.

Osifikace

Klavikula začíná osifikovat asi v 6. týdnu těhotenství. Zvláštností je, že kost osifikuje endesmálně. Díky tomu je osifikace rychleji dokončena, u novorozence je již tělo klavikuly kostěné. Úplné dokončení osifikace nastává kolem 21. roku života.

Humerus

[editovat část] Kost pažní (humerus) měří asi 30 cm, je to typická dlouhá kost. Lze ji rozdělit na:

• caput − hlavice
• corpus − tělo kosti
• condylus − distální část

Hlavice

Caput humeri je na mediální části kryta chrupavkou a tvoří hlavici ramenního kloubu. Tesně pod okraji chrupavky se nachází collum anatomicum (anatomický krček). Na laterální části jsou dva hrbolky:

• tuberculum majus − laterálněji
• tuberculum minus − mediálněji

Mezi hrbolky je sulcus intertubercularis a v něm prochází šlacha dlouhé hlavy bicepsu. Pod úrovní obou hrbolků se nachází místo nejčastějších zlomenin kosti pažní, collum chirurgicum.

Tělo

Trojhranné tělo humeru navazuje na hlavici. V místě připojení musculus deltoideus je patrná drsnatina tuberositas deltoidea. V místě průběhu nervus radialis je patrný sulcus nervi radialis (v tomto místě bývá nerv poraněn). V polovině délky těla se nachází foramen nutricium, kterým do kosti přichází vyživující cévy.

Kondyly

Tvoří nejdistálnější část humeru. Kloubní plochy na něm umístněné se účastní loketního skloubení. Vejčité kondyly vybíhají v:

• epicondylus lateralis
• epicondylus medialis − za ním se nachází sulcus nervi ulnaris (pro nervus ulnaris, lidově „brňavka“).

Těsně nad kloubními plochami se nachází tři prohlubně:

• fossa radialis − ventrálně, laterálně
• fossa coronoidea − ventrálně, mediálně, zapadá do ní při ohybu processus coronoideus loketní kosti
• fossa olecrani − na dorsální straně. zapadá do ní olecranon

Na nejdistálnější části se nachází dvě kloubní plochy:

• capitulum humeri − hlavička, laterálně, skloubena s radiem
• trochlea humeri − kladka, mediálně, skloubena s ulnou

Osifikace

Od 3. týdne těhotenství začíná osifikace v diafýze a obou epifýzách humeru. Vytváří se i drobnější osifikační jádra (například v hrbolcích). Okolo 20. roku mizí poslední růstové štěrbiny.

Ulna

[editovat část] Kost loketní (ulna) se nachází na mediální straně předloktí (ulnární směr). Na proximální části se nachází kloubní plocha, tvořící jamku mediálního loketního a proximálního radioulnárního skloubení. Tělo kosti (corpus ulnae) má trojúhelníkovitý průřez. Distální konec ulny (caput ulnae) je nepřímo sklouben s carpem a přímo s radiem.

Anatomie

Proximální část

• Vytváří zářez, incisura trochlearis, v anatomické poloze je otevřen ventrálně, do kterého zapadá trochlea humeri, a je ohraničen:
  • olecranon (okovec) – nejproximálnější část kosti, při flexi v kloubu tvoří hrot loktu
  • processus coronoideus – distální ohraničení zářezu
  • incisura radialis – drobná prohlubeň krytá chrupavkou, navazující na kloubní plochu, zapadá do ní caput radii.

Corpus ulnae

• Tělo má trojhranný průřez, hrany jsou obráceny ventrálně, dorzálně a laterálně (margo anterior, posterior et interosseus).
• Margo interosseus směřuje proti radiu a je s ním spojen mezikostní vazovovou membránou.
• Foramen nutricum směřuje proximálně.

Caput ulnae

• Hlavice loketní kosti je tvořena válcovitou kloubní plochou circumferentia articularis, která laterálně nasedá na radius a proximálně na discus articularis.
• Z mediodorsální strany ční processus styloideus ulnae, který je dobře hmatný.

Klinické souvislosti

Obrázky

Radius

[editovat část] Kost vřetenní (radius) se nachází na laterální straně předloktí (radiální směr). Tvarově je podobná ulně, ale je proximálně užší než distálně.

Dělíme ji na tři části:

• caput radii – proximální část válcovitého tvaru
• corpus radii – trojhranné tělo
• distální část – distální zakončení radia

• 

  Radius - pohled zepředu.

• 

  Radius - pohled zezadu.

Caput radii

• hlavice kosti vřetení má soudkovitý tvar a je celá obalena kloubní chrupavkou
• proximální plocha je skloubena s capitulum humeri
• prstenčitá kloubní plocha circumferentia radii zapadá do zářezu na ulně
• hlavice radia je spojena s corpus radii krčkem (collum radii)

Corpus radii

• tělo kosti vřetení má tři hrany (margo anterior, posterior et interosseus)
• mezikostní hrana je spojena se stejnojmennou hranou na ulně vazivovou membránou membrana interossea antebrachii
• na těle se nachází drsnatina (tuberositas radii), kam se upíná m. biceps brachii
• foramen nutricium se nachází asi v polovině kosti a směřuje proximálně

Distální část radia

• jedná se o širší plochu (facies articularis carpalis radii) krytou kloubní chrupavkou, která se účastní radiokarpálního skloubení
• do drobného zářezu zde zapadá distální část ulny
• distální část radia se při pronaci a supinaci otáčí kolem osy, kterou tvoří ulna

Klinické souvislosti

Ossa carpi

[editovat část]

Anatomie

Zápěstní kosti (ossa carpi) tvoří dvě řady drobných kůstek, každá řada po čtyřech:

• proximální řada – (mediolaterálně) os pisiforme, triquetrum, lunatum, scaphoideum
• distální řada – (mediolaterálně) os hamatum, capitatum, trapezoideum, trapezium

Proximální řada se účastní radioulnárního skloubení. Na distální nasedají ossa metacarpi (záprstní kosti).

Karpální kosti vytváří kostěný podklad karpálního tunelu, kterým prochází šlachy m. flexos digitorum superficialis et profundus a nervus medianus, který zde bývá často utlačován (syndrom karpálního tunelu).

Proximální řada

Os pisiforme

Hrášková kost. Má tvar i velikost hrachového zrna. Vyvíjí se jako sezamská kůstka ve šlaše ulnárního flexoru zápěstí.

Os triquetrum

Trojhranná kost. Má tvar nepravidelného čtyřstěnu.

Os lunatum

Měsíčková kost. Její tvar připomíná půlměsíc.

Os scaphoideum

Loďkovitá kost (neplést s os naviculare na tarsu). Její tvar vzdáleně připomíná loďku, prohlubeň je obrácena mediálně. Je největší kostí proximální řady. Nese tuberculum ossis scaphoidei.

Distální řada

Os hamatum

Hákovitá kost. Má trojúhelníkovitý tvar. Výrazně z ní vystupuje hamulus ossis hamati (háček).

Os capitatum

Hlavatá kost. Největší karpální kost. Proximálně směřující část se nazývá caput ossis capitati a zapadá do proximální řady mezi os lunatum a os scaphoideum.

Os trapezoideum

Malá kost mnohohranná, neboli šátečkovitá. Tvarově připomíná písmeno L (botička), v sagitálním průřezu má tvar pyramidy obrácené základnou na dorsum manus.

Os trapezium

Velká kost mnohohranná. Má podobný tvar, jako os trapezoideum, je ale větší. Laterodorsálně je nápadná sedlovitá plocha pro skloubení s první (palcovou) metakarpální kostí.

Osifikace

Karpální kůstky osifikují až postnatálně v tomto pořadí (v závorce přibližný čas osifikace):

os capitatum (2. m), hamatum (3. m), triquetrum (3. r), lunatum (4. r), scaphoideum (5. r), trapezium (5. r), trapezoideum (6. r), pisiforme (7. – 13. r).

Osifikace karpálních kůstek je dobrým ukazatelem tělesné vyspělosti dítěte.

Obrázky

• 

  Os pisiforme sinistrum

• 

  Os triquetrum sinistrum

• 

  Os lunatum sinistrum

• 

  Os scaphoideum sinistrum

• 

  Os hamatum sinistrum

• 

  Os capitatum sinistrum

• 

  Os trapezoideum sinistrum

• 

  Os trapezium sinistrum

Ossa metacarpi

[editovat část]

Kostru dlaně (metacarpus) tvoří pět kostí (ossa metacarpi), tvarově odpovídají dlouhým kostem, ale řadí se mezi krátké kosti (okolo 10 cm). Rozlišujeme na nich tři části:

• basis – proximální rozšířený konec, nasedá na carpus;
• corpus – tělo (odpovídá diafýze);
• caput – distální rozšíření kosti, na ni nasedají ossa digitorum.

Všechny kosti jsou z dorsální strany dobře hmatné. Jsou očíslovány od I. do V. v radioulnárním směru.

Odkazy

Související články

• Svaly horní končetiny

Použitá literatura

• ČIHÁK, Radomír. Anatomie. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. sv. 1. s. 516. ISBN 80-7169-970-5.