Larynx

Obsah 1 Anatomická stavba 1.1 Chrupavky a spojení na laryngu 1.2 Svaly laryngu 1.3 Cévy, nervy, míza 1.4 Topografie 2 Histologická stavba

Anatomická stavba

Chrupavky a spojení na laryngu

Svaly laryngu

Cévy, nervy, míza

Topografie

Histologická stavba

[editovat část]

Na frontálnom reze laryngom vidíme viacero druhov tkanív, či už sval, rôzne epitely, žliazky a chrupavky.

Základné útvary na preparáte, ktoré je nutné rozoznať:

• Plica vestibularis:

• nepravý hlasový väz,
• viacradý cylindrický epitel s riasinkami,
• lamina propria obsahuje serózne a mucinózne žliazky,
• miestam lymfatické tkanivo (tmavofialové nakopenie buniek, ktoré vytvára „ostrovčeky“),
• kraniálne naväzuje na laryngeálny povrch epiglottis.

• Plica vocalis:

• pravý hlasový väz,
• vrstevnatý dlaždicový epitel bez rohovatenia,
• podkladom je Lig. vocale a priečne pruhovaný sval (M. vocalis), prípadne (na rozsiahlejšom reze) ešte M. thyroarytenoideus.

• Ventriculus laryngis:

• je priestor zhruba kosočtvorcového tvaru medzi oboma hlasovými väzmi.

Podporné tkanivo hrtanu tvorí hyalínna štítna chrupavka − Cartilago thyroidea (býva viditeľná len na rozsiahlych rezoch). Chrupavka môže osifikovať.

Článek neobsahuje vše, co by měl. Můžete se přidat k jeho autorům a doplnit jej. O vhodných změnách se lze poradit v diskusi.

Hrtan (larynx) je hlasová skříň těla obsahující hlasivky, které vibrují a tvoří řeč. Hrtan je velmi citlivý nástroj, ovšem má i méně složitou úlohu: funguje také jako ventil hlídající vstup do plic. Při jídle anebo pití se larynx těsně uzavře a umožní potravě, případně tekutině sklouznout do jícnu vedoucího do žaludku. Potřebujeme-li se nadechnout nebo vydechnout, je samozřejmě otevřený. Larynx leží přibližně ve středu krku, na vrcholu průdušnice v zadní části hrdla. V podstatě je to specializovaný úsek vzduchové trubice s vnějším chrupavčitým obalem. Nad ním je umístěná příklopka (epiglottis), která pohybem dolů zakrývá hlasivky (glottis) a štěrbinu mezi zadní částí hrdla a laryngem.

Činnost příklopky je automaticky řízená mozkem, ten však může někdy selhat, a pak tekutiny či části potravy postupují nesprávnou cestou. Je-li sousto tak veliké, že uvízne v průchodu pod hrtanem, můžeme je vykašlat. Hlasivky fungují podobně jako jazýček v dechových nástrojích, například v klarinetu. Fouká-li hudebník vzduch na jazýček, tenké dřívko či umělá hmota vibrují a vydávají základní tón, který se modifikuje trubicemi a dírkami nástroje. Podobně vibrují hlasivky a vytvářejí zvuk, jenž je modifikován hrdlem, nosem a ústy.

Hlasivky tvoří dvě jemná ligamenta (vazy) podobná rtům. Tyto vazy se otevírají a zavírají podle toho, jak přes ně proudí vzduch. Jeden konec se připojuje k páru pohyblivých chrupavek nazývaných arytenoidní (hlasivkové) chrupavky a druhý ke chrupavce štítné, která je částí ohryzku. Arytenoidní chrupavky mění polohu, takže prostor mezi hlasivkami (hlasivková štěrbina) mění tvar od širokého „V” během mluvení až k uzavřené štěrbině při polykání. Vibrace hlasivek vzniká během řeči tehdy, když se hlasivková štěrbina (rima) zuží a vzduch z plic je vytlačován hlasivkami a hrtanem (larynx). Nazýváme to fonace. Hlasitost zvuku reguluje síla, s jakou je vzduch vypuzován z plic, výšku zvuku určuje délka a napětí hlasivek. Přirozená hloubka a barva hlasu závisí na tvaru a velikosti hrdla, nosu a úst.

Muži mají všeobecně větší hrtan a delší, ochablejší hlasivky, proto mají hlubší hlas než ženy, které mají obyčejně menší hrtan. Ústa jsou úzce spojena s řečí, protože pomáhají formovat zvuk vycházející z hlasové skříně, hrtanu. Při tvorbě zvuku souhlásek, jako např.: „K” nebo „T”, musí být vzduch, přicházející z hrtanu prudce zablokován jazykem a patrem, zatímco samohlásky, jako jsou např.: „A” a „E”, nevyžadují „zablokování”, jen určitou polohu jazyka a zubů. Každý zvuk v jakémkoli jazyce je determinován jemnými rozdíly v pohybu rtů, jazyka a zubů. Schopnost hluchých lidí číst ze rtů je důkazem toho, jakou roli hrají ústa při tvorbě řeči.