Ošetřovatelství ve starověkém Římě

Z WikiSkript

Do příchodu řeckých lékařů do Říma ve 2. st. př.n.l. měla péče o choré nevědecký charakter. Římané se věnovali zejména problémům vojenským, státnickým a stavitelským. Starosti s nemocnými si nepřipouštěli. Proto péče o nemocné nebyla na takové úrovni, jako v dalších starověkých civilizacích. V Římě působilo mnoho cizích lékařů, nejprve z Řecka, později i z Alexandrie. Někteří z nich byli váleční zajatci. Až v prvním století n. l. se Řím začíná zevrubně věnovat péči o nemocné občany. Do příchodu prvních řeckých lékařů si Římané vysvětlovali příčinu nemocí v hněvu božím. Proto také péče o nemocného spočívala v usmiřování bohů náboženskými obřady, oběťmi a modlitbami. Římané zakládali nemocnice – valetudinaria (z latinského valetudo = zdraví). Nejprve byly určeny pro otroky, později pro nemocné obyvatele a raněné vojáky.

V Římě, stejně jako v Řecku se ženy uplatňovaly pouze jako porodní báby. Galénos dokládá existenci jakési Originey, která dokázala připravovat léky proti kašli a žaludečním potížím. Podle Sorana, římského lékaře, měla být porodní bába ženou gramotnou, duchaplnou, pracovitou, počestnou a bez smyslových vad. Měla mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty. Povaha porodní báby je klidná, bez předsudků, nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala za peníze látky, které vyvolají potrat.

Péče o vojáky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Pro své neustálé vojenské výboje museli Římané (stejně jako ostatní civilizace) vypracovat dokonalou péči o raněné vojáky. Byly zakládány vojenské lazarety. Součástí byly i lázně s propracovanou kanalizací. V bitvách bylo k dispozici vždy několik lékařů a ranhojičů, aby mohli ihned raněným pomoci.

Hygiena[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Komunální hygiena a péče o tělo měly daleko vyšší úroveň než v Řecku. Vodovod, koupelna a kanalizace byly téměř v každém domě. Zákony dvanácti desek (platné od 5. století př. n. l.) věnovaly pozornost pohřbívání zemřelých těl, zakazovaly pohřbívání uvnitř města, duševně nemocní měli mít svého poručníka, nařizovaly císařský řez u zemřelé rodičky. Na počátku 3. století n. l. jsou zakládány první lázně.

Jakési prvopočátky karantény je možné datovat do 3. století př. n. l., kdy byli nemocní morem odděleni od zdravých, aby nedošlo k šíření nákazy. V pozdější době byla zakládána leprosália pro nemocné s leprou.

Asklepiades[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Asklepiades (124–56 př.n.l.) byl řecký velmi vzdělaný lékař jež studoval v Athénách. Ve své péči o nemocného se zaměřuje na pocení, omývání a koupele. Byl přívržencem veřejných lázní a tělesných cvičení. Při péči o duševně nemocné odmítal pouštění žilou. Preferoval sprchy, koupání, masáže, cvičení, houpání na visuté posteli, stálé zaměstnávání nemocného.

Galénos[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Galénos (130–200 n.l.) byl lékař pocházející z Řecka. Narodil se v Pergamu (dnes Bergama v Turecku). Působil jako dvorní lékař Marka Aurelia. Byl to nejslavnější římský lékař. Traduje se o něm, že byl rozporuplnou osobností – neoblíben u kolegů, domýšlivý na svou slávu a chamtivý. Avšak Galénos byl taktéž velmi prozíravý, chytrý a pracovitý. Napsal 600 traktátů, z nich čerpala středověká medicína. Zastával přírodní terapii, tj. léčení založené na teorii protikladů – např. u horečky podávat studené obklady.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • DUINOVÁ, N a J SUTCLIFFOVÁ. Historie medicíny od pravěku do roku 2020. 1. vydání. Praha : Slovart, 1997. ISBN 80-85871-04-1.