Pedofilie

Z WikiSkript
Zkontrolováno old.png

Pedofilie je sexuální orientací na předpubertální, tedy dětské objekty bez vyjádřených sekundárních pohlavních znaků. Pedofilní zaměření může mít povahu heterosexuální, homosexuální, nebo bisexuální. V uvedeném pořadí lze také předpokládat častost jednotlivých forem této deviace.

Etiologie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Neznáme žádnou obecně přijatou etiologickou koncepci pedofilie. Predispozicí pro ni by mělo být chybění těch instinktivních mechanismů, které tlumí sexuální tendence ve vztahu k dětským objektům. Takové mechanismy ve vztahu k mláděcím rysům objektu jsou experimentálně dobře známy u subhumánních živočichů. Nelze však vyloučit, že erotický zájem o děti je inhibován naučenými procesy. Naučené inhibice mohou být oslabeny především sociálně defektními vlivy a výchovou či citovou deprivací v dětství. Důležité je, že jen malá část pedofilních jedinců dává jednoznačně přednost dětským objektům před dospělými. Většina pedofilů je schopna také erotické reakce na objekty zralé. Jejich orientace není tedy v tomto směru tak vyhraněná, jak to lze vidět u lidí homosexuálních.

Prognóza[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Pedofilie, podobně jako poruchy sexuální identifikace, má povahu celoživotního zaměření, setrvalé vlastnosti. Jen projevy se s věkem mění. Se svými pedofilními tendencemi se subjekt vyrovnává různě. Mohou být zcela popřeny a potlačeny. V takových případech někdy dochází k sublimaci pedofilních tendencí. Třeba i do špičkových děl uměleckých, nebo do vynikajících výkonů v oblasti práce s dětmi a pedagogiky.

Jinde se pedofilnímu jedinci nepodaří potlačit deviantní tendenci a pokusí se je realizovat. Někteří projevují silný zájem o pedofilní objekty již v adolescenci. Jiní tak činí až v pozdějším věku, někdy až ve stáří. Jakoby s poklesem sexuální aktivity bylo pro ně stále obtížnější realizovat se s dospělým objektem.

Pokud není přístup pedofila k objektu agresivní, zůstává případný sexuální kontakt s dítětem někdy velmi dlouho utajen. Pedofilové se dovedně vtírají do světa dítěte. Využívají při tom své schopnosti vcítit se do psychiky dětí. Intimní kontakty mohou mít podobu hry nebo instruktáže, jakési sexuální výchovy. K svému ukojení dospěje pedofil nejčastěji masturbací. Někdy exponuje genitál před dětmi. Genitální spojení je u pedofilních kontaktů poměrně vzácné. S prepubertálním dítětem je ovšem anální i vaginální koitus vždy traumatizující a nebezpečný. Výskyt drobných zranění na genitálu a análním otvoru, stejně jako výskyt kondylomat v anogenitální krajině patří k příznakům, které by měly vzbudit podezření na pohlavní zneužívání.

Léčba[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Je pravděpodobné, že většina pedofilních mužů nikdy nevyhledá lékaře ani sexuálního poradce. Jejich zaměření jim nemusí v celém životě činit větší potíže. Kompenzace v manželském svazku bývají většinou dobře schopni. Případné sublimace pedofilních tendencí nejsou předmětem zájmu sexuologů, psychiatrů ani psychologů. V poradnách a v ambulancích se setkáváme většinou s těmi pedofilními muži, kteří selhali a spáchali nějaký pedofilní delikt. Není-li sexuální adaptace z nějakého důvodu možná (porucha osobnosti, mentální retardace) a hrozí další pedofilní delikty, pak je třeba uvažovat o krátkodobém nebo i dlouhodobém tlumení sexuální aktivity příslušnou terapií.

Míra nebezpečnosti je vyšší tam, kde pedofilie se kombinuje s prvky sexuálně agresivními, nebo dokonce sadistickými. Takových případů však naštěstí není mnoho.

Blízko k pedofilii má efebofilie (homosexuální) či hebefilie (heterosexuální), což je specifická erotická orientace na mladé pubescentní objekty. Zejména homosexuální muži trpí někdy touto parafílií a vyhledávají k intimnímu sexu chlapce ve věku 12–14 roků. Taková preference má stejné konotace jako pravá pedofilie, vyžaduje důsledná terapeutická opatření. Naproti tomu podobná „specializace“ u heterosexuálních mužů na dívky v pubertě nebývá tak patologicky vyhraněná. Jen vzácně vyžaduje specifickou léčbu.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Autor: doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. (přednosta Sexuologického ústavu 1. LF a VFN)