Specifická imunita

Obsah 1 Složky specifické imunity 1.1 Buněčná složka 1.2 Humorální složka 2 Antigenní specifita 3 Imunologická paměť a dynamika odpovědi 3.1 Imunologická paměť 3.2 Primární odpověď 3.3 Sekundární odpověď 4 Odkazy 4.1 Související články 4.2 Použitá literatura

Fylogeneticky novější část imunitního systému (výskyt jen u obratlovců) představuje specifická imunita. V genomu jedince jsou obsaženy pouze její základy. V průběhu vývoje a diferenciace dochází ke změnám genomu jednotlivých buněk, které se pak odráží na jejich fenotypu. Specifická imunita se fyziologicky rozvíjí až po narození. Nefunguje samostatně, vždy spolupracuje s přirozenou imunitou.

Většina poruch specifické imunity má velmi vážné následky (např. AIDS).

Základní charakteristiky specifické imunity jsou:

• je tvořena dvěma složkami: buněčnou a humorální;
• antigenní specifita;
• aktivace až po setkání se svým antigenem;
• pomalejší nástup než nespecifické mechanismy;
• jiný průběh u opakovaného setkání;
• schopnost pamatovat si.

upravit Složky specifické imunity

upravit Buněčná složka

Buněčnou složku specifické imunity tvoří T-lymfocyty, B-lymfocyty a plazmatické buňky. Ty vznikají v kostní dřeni z lymfoidního progenitoru.

T-lymfocyty:

Putují do thymu (thymocyty), kde se množí a kde dochází k určení specifity. Buňky zaměřené proti vlastním antigenům nebo s nefunkčními mechanismy rozpoznávání jsou ničeny. Asi jen 5 % přežívá a odchází krví do sekundárních lymfatických orgánů. Zde se setkávají se svým antigenem a dochází k aktivaci. Po odeznění reakce zůstávají paměťové T-lymfocyty.

B-lymfocyty:

Jejich specifita je určena v kostní dřeni. Odtud se uvolňují do krve a osidlují sekundární lymfatické orgány. Jsou aktivovány především helperskými T_H-lymfocyty. Po aktivaci se zmnoží a část se mění na paměťové B-lymfocyty, většina dozraje v plazmatické buňky, které produkují protilátky a přesouvají se zpět do kostní dřeně.

upravit Humorální složka

Humorální složku tvoří především protilátky a cytokiny.

Protilátky:

Glykoproteiny, které se nachází v séru. Hrají velmi důležitou roli při indukci některých dějů, jako opsonizace a fagocytóza. Spolupracují s buňkami přirozené imunity. Pomáhají jim vyhledat a určit cíl ke zničení.

Cytokiny:

Široká škála signálních peptidů, některé mají i hormonální účinky. Slouží ke komunikaci nejen leukocytů, ale i buněk kostní dřeně endotelu a dalších.

upravit Antigenní specifita

Na základně náhodného přeskupování genomu a delecí jeho částí vzniká ohromná různorodost variabilních částí vazných míst pro epitop antigenu. Změny genetické informace jsou nevratné a trvalé, buňky vzniklé proliferací jednoho lymfocytu budou tedy vykazovat stejnou specifitu. Zdědí ji. Nejpodstatnější jsou tyto změny na variabilních doménách TcR, BcR a protilátek.

Ideálně by pro každou sekvenci aminokyselin variabilní domény měl existovat jen jeden epitop. Reálně může jeden epitop vyhovovat více sekvencím. Ovšem ty se k němu můžou vázat s různou afinitou. U protilátek ještě mluvíme o aviditě, tedy celkové schopnosti jedné konkrétní protilátky vázat a udržet antigen.

U B-lymfocytů může docházet dodatečně k malým změnám ve struktuře BcR a protilátek, dochází tak k vyzrávání protilátek, kdy se v průběhu reakce zvyšuje afinita protilátek k antigenu.

−==Aktivace specifické imunity== Buňky specifické imunity s i vytvořily svou specifitu v primárních lymfatických orgánech. V sekundárních lymfatických orgánech jim jsou v souvislosti s HLA předkládány antigeny. Pokud je buňka na tento antigen specifická a má dostatek kostimulačních signálů (ligandy, cytokiny…), dochází k její aktivaci a produkci humornálních složek. Ty pak vedou ke zvýšené proliferaci, tvorbě protilátek, nebo zvyšování cytotoxicity.

V případě ropzoznání Ag, ale nedostatečné kostimulace, můžou nastat další tři situace:

• nereaktivita − buňka rozpozná, ale nezareaguje;
• tolerizace − buňka rozpozná a už se na tento podnět nikdy neaktivuje;
• likvidace − buňka rozpozná a následně zahájí apoptózu.

Všechny čtyři typy aktivace jsou velmi důležité u autoimunitních a alergických reakcí.

upravit Imunologická paměť a dynamika odpovědi

Rozdíl mezi prvním a dalším setkáním s antigenem se využívá při aktivní imunizaci, naopak může být příčinou některých přecitlivělostí.

upravit Imunologická paměť

Imunologická paměť je sice mnohem jednodušší, než mechanismy paměti nervové, je ale mnohem trvalejší (i celý život). Je založena na existenci tzv. paměťových buněk. Jedná se o „veterány“, kteří se prokázali být schopni zničit infekční agnes. Jsou to dceřiné buňky, vzniklé proliferací T- a B- lymfocytů, které zareagovaly na patogena a proliferační signály (IL-2).

upravit Primární odpověď

První setkání s antigenem (např. bakterie) je následováno pomalu se rozvíjející odpovědí. Aktivují se specifické T- i B-lymfocyty, začnou se vytvářet nejprve protilátky IgM, později IgG. Po odeznění prvního setkání přetrvávají protilátky v plazmě a paměťové buňky v sekundárních lymfatických orgánech.

upravit Sekundární odpověď

Druhé a každé další setkání probíhá mnohem rychleji. Organismus si pamatuje poslední setkání. Paměťové buňky, specifické pro daný antigen, jsou rozptýleny po celém těle a jejich mnohem víc. Proto je také odpověď na antigení stimulaci rychlejší a mnohem silnější. Tím zabraňuje pomnožení patogenů a rozvoji infekce. Sekundární odpověď může probíhat bez klinických projevů nemoci, která způsobila aktivaci (nemoc se vlastně ani nestihne rozvinout a je zlikvidována).

upravit Odkazy

upravit Související články

• Protilátka
• B-lymfocyty
• T-lymfocyty
• Nespecifická imunita
• Imunitní systém
• Aktivní imunizace
• Pasivní imunizace

upravit Použitá literatura

• HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.

• ŠTERZL, Ivan, et al. Základy imunologie pro zubní a všeobecné lékaře. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 978-80-246-0972-0.