Žlázový epitel

Žlázový epitel je tvořen buňkami specializovanými k tvorbě sekretu, jeho uskladnění ve formě sekrečních granul a následnému vyloučení do extracelulárního prostoru. Žlázy mohou být jednobuněčné, tedy v podobě jednotlivých buněk roztroušených v krycím epitelu (např. pohárkové buňky), či mnohobuněčné, které tvoří orgány (žlázy v úzkém slova smyslu).

Podle vztahu k povrchovému epitelu dělíme žlázy na:

• endokrinní,
• exokrinní.

Endokrinní žlázy

Nemají spojení s povrchovým epitelem ve formě vývodu. Sekreční granula jsou vyplavována přímo do mezibuněčného prostoru a následně difunduje přímo do krve. Sekret se pak označuje jako hormon. Rozlišujeme dva typy endokrinních žláz:

• folikulární,
• anastomozující provazce epitelových buněk mezi kapilárami.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Endokrinní žlázy.

Exokrinní žlázy

Žlázy jednoduché: 1 − tubulózní, 2 − tubulózní rozvětvená, 3 − tubulózní stočená, 4 − alveolární, 5 − alveolární rozvětvená

Mají spojení s povrchovým epitelem buď přímo nebo ve formě vývodu. Pak jsou tvořeny sekretorickou částí (funkční část) a vývodem. Všechny exokrinní žlázy lze pro potřeby histologie rozdělit těmito způsoby:

• podle tvaru sekrečních útvarů,
• podle větvení vývodů,
• podle charakteru sekretu,
• podle mechanismu sekrece.

Podle stavby sekrečních oddílu

Sekreční oddíl je funkční jednotkou exokrinní žlázy. Jsou tvořeny jednou vrstvou buněk, které nasedají na lamina basalis a které produkují sekret do lumen. Podle tvaru rozlišujeme:

• acinózní – mají kulatý tvar a úzké lumen, např. pankreas a glandula parotis;
• tubulózní – mají tvar trubice a úzké lumen, např. ekkrinní potní žlázy a všechny žlázy tvořící hlen;
• alveolární – mají tvar měchýřku a lumen je široké;
• tuboacinózní – vyskytují se ve žlázách smíšeného typu, sekreční oddíl má tvar trubice s kulatým koncem, např. glandula submandibularis a glandula sublingualis;
• tuboalveolární – vyskytuje se ve žlázách smíšeného typu, sekreční oddíl má tvar trubice s měchýřkovitým rozšířením, např. mléčná žláza v laktaci či apokrinní aromatické žlázy.

Podle větvení vývodů

Žlázy složené: 1 − tubulózní, 2 − alveolární, 3 − tuboalveolární

• Jednoduché – mají jeden nevětvený vývod; sekret je odváděn buď z jednoho, nebo z více sekrečních oddílů (pak jsou žlázy označovány jako jednoduché rozvětvené);
• složené – jejich vývody se větví; žlázy jsou tvořeny lalůčky navzájem oddělenými vazivovými septy; vývody těchto žláz dále klasifikujeme na:
  • intralobulární,
  • interlobulární.

Podle charakteru sekretu

• Serózní žláza – produkuje řídký sekret s velkým množstvím proteinů. Obsahuje buňky bohaté na granulární endoplazmatické retikulum, což způsobuje jejich bazofílii. Sekreční granula jsou umístěna apikálně, jádra buněk jsou kulatá. Žlázové buňky jsou uspořádány do acinu.

• Mucinózní žláza – produkuje hustý sekret s velkým množstvím mucinu. Tvar sekrečního oddílu je tubulózní a tvoří jej mucinózní buňky.

Mechanismy sekrece

Mechanismy sekrece: 1 − ekrinní, 2 − apokrinní, 3 − holokrinní, 4 − endokrinní, 5 − parakrinní působení

Ekrinní sekrece

Molekuly a ionty jsou secernovány postupně a na základě osmozy je následuje voda. Aby hydrofilní molekuly prošly buněčnou membránou, musí využít energie. Např. sekrece žlučových kyselin v játrech, protonů v žaludku, NaCl v potních žlázách. Pro sekreci hydrofóbních steroidních hormonů nemusí být vynaložena energie a tyto molekuly pasivně procházejí buněčnou membránou.

Apokrinní sekrece

Sekret se hromadí v cytoplazmě apikálního pólu buňky. Povrch buňky se následně vyklenuje, až dojde k uvolnění kapénky sekretu obaleného membránou. Např. buňky apokrinních žláz.

Holokrinní sekrece

Vyskytuje se jen u mazových žláz. Buňka produkuje sekret, který postupně vyplňuje celou buňku. Pod jeho tlakem jsou odbourávány všechny buněčné organely, pyknotické jádro se fragmentuje a následně buňka podléhá apoptóze. K uvolnění sekretu dojde po narušení buněčné membrány, čímž se vylije celý obsah buňky, a tak se sama buňka stane sekretem.

Odkazy

Související články

• Epitel
• Serózní buňka
• Mucinózní buňka

Použitá literatura

• LÜLLMANN-RAUCH, Renate. Histologie. 1. vydání. Praha : Grada Pulishing, a. s., 2012. 576 s. ISBN 978-80-247-3729-4.

• KONRÁDOVÁ, Václava, Jiří UHLÍK a Luděk VAJNER. Funkční histologie. 2. vydání. Jinočany : H & H, 2000. 291 s. ISBN 978-80-86022-80-3.

• JUNQUIERA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O KELLEY, et al. Základy histologie. 1. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. ISBN 80-85787-37-7.