Imunitní systém

Z WikiSkript

(přesměrováno z Buněčná imunita)

Imunitní systém (IS) udržuje integritu organismu; rozpoznává škodlivé od neškodlivého a chrání tak organismus před exo- i endogenními škodlivinami. Patří spolu s nervovým systémem a endokrinním systémem mezi regulační systémy.

Základní pojmy:

  • Obranyschopnost: chrání organismus proti patogenním mikroorganismům a jejich toxinům.
  • Autotolerance: rozpoznává vlastní tkáně.
  • Imunitní dohled: rozpoznává vnitřní škodliviny; odstraňuje staré, poškozené, mutované buňky.
  • Antigeny (Ag): látky, které IS rozpoznává a reaguje na ně.

Obecné vlastnosti imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Komunikace v rámci imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Komunikace mezi buňkami imunitního systému se děje prostřednictvím signálních molekul:

Typické vlastnosti fungování imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

  • Jednotlivý signál zpravidla nemá odezvu (je potřeba přítomnost kostimulačních signálů, jinak vede zpravidla k útlumu).
  • Amplifikace signálu (v průběhu signální dráhy je signál zesílen).
  • Přítomnost systémů tlumících přenos signálu (ukončení imunitní odpovědi).
  • Buněčná proliferace (podle potřeby se mění počet buněk).
  • Difúzní uspořádání (vysoká pravděpodobnost setkání se s podnětem) + migrace buněk (umožní zacílení odpovědi v místě, kde je třeba).

Místní specifita imunitní odpovědi[upravit | editovat zdroj]

Imunitní reakce probíhají hlavně v mezenchymových tkáních. Každá reakce je spojena s poškozením vlastních struktur! Je-li podnět na sliznici, dojde většinou k útlumu. Pokud něco pronikne do podslizničního vaziva, bude to pravděpodobně patogenní a odpověď proběhne (viz slizniční imunitní systém). Imunitně privilegované oblasti jsou oblasti, kde některé imunitní mechanismy chybí. Při imunitní reakci dochází vždy k poškození vlastních struktur, takže jsou to oblasti s nízkou schopností obnovy tkání (např. CNS).


V imunitně privilegovaných oblastech nedochází k odhojování allotransplantátů.

Struktura imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Aktivace B-lymfocytu za pomoci T-lymfocytu
Přirozená imunita

(též antigenně nespecifická, vrozená, neadaptivní)

buněčná fagocyty
makrofágy
NK-buňky
humorální komplement
interferony (IFN)
Specifická imunita

(též získaná, adaptivní)

buněčná T-lymfocyty
humorální B-lymfocytyprotilátky
Srovnání specifické a nespecifické imunity

Nespecifická imunita[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Nespecifická imunita.

Rozpoznává nebezpečné od neškodného pomocí PAMP (Pathogen-Associated Molecular Pattern) – fylogeneticky konzervované molekuly, které jsou pro patogeny typické (např. virová RNA, lipopolysacharid).

Spolupracuje se specifickou imunitou (dává informaci o tom, co je nebezpečné).

Specifická imunita[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Specifická imunita.

T-lymfocyty rozpoznávájí jen lineární peptidové fragmenty zpracované a prezentované antigen prezentujícími buňkami (APC – Antigen-Presenting Cell), a to zejména dendritickými buňkami za přítomnosti kostimulačních signálů. Pomáhají buňkám nespecifické imunity v zabíjení patogenů.

B-lymfocyty rozpoznávají nativní antigen a dostávají kostimulaci od T-lymfocytů.

Autoreaktivní lymfocyty jsou eliminovány.

Specifická imunita reaguje jen proti nebezpečným podnětům (o tom dá informaci nespecifická imunita a zřejmě tkáně, které jsou patogenem poškozeny). Má imunologickou paměť (využití v aktivní imunizaci).

Hlavní komponenty imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Imunitní reakce jsou zajištěny různými druhy buněk a molekul a jejich vzájemnými interakcemi. Buňky imunitního systému + buňky pojivových tkání → lymfatická tkáň, lymfatické orgány.

Buňky imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Hematopoéza

Buňky IS (imunocyty) = leukocyty, z kmenových buněk kostní dřeně, mající adhezivní molekulu CD34.

2 základní linie
  1. Myeloidní
  2. Lymfoidní
    • NK-buňky, lymfocyty B a T.
    • Vývoj B-lymfocytů probíhá v kostní dřeni a dokončuje se po setkání s Ag v sekundárních lymfatických orgánech; konečným stádiem jsou plazmatické buňky, produkující protilátky.
    • Vývoj T-lymfocytů probíhá zejména v thymu; 2 hlavní fenotypicky odlišné subpopulace: prekurzory pomocných buněk (na povrchu receptor CD4), prekurzory cytotoxických buněk (CD8): po setkání s Ag na povrchu vhodných APC se diferencují na zralé efektorové T-lymfocyty.
    • Část T a B lymfocytů se po setkání s Ag diferencují v paměťové buňky zodpovědné pak za imunologickou paměť.

Základní molekuly imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

  • TCR, BCR (antigenně specifické receptory na povrchu T a B lymfocytů);
  • MHC I., II. (HLA molekuly);
  • Fc receptory (vážou Fc části molekul imunoglobulinů);
  • adhezivní a kostimulační molekuly;
  • imunoglobuliny;
  • cytokiny;
  • složky komplementového systému.

Fyziologické bariéry[upravit | editovat zdroj]

  • Snadná obnovitelnost povrchových vrstev (patogeny odpadnou spolu s epiteliemi).
  • Různé povrchové molekuly, sekreční protilátky (brání adherenci patogenů).
  • Komensální mikroorganismy (soutěží s patogenními).

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.
  • KREJSEK, Jan a Otakar KOPECKÝ. Klinická imunologie. 1. vydání. Hradec Králové : Nucleus HK, 2004. 941 s. ISBN 80-86225-50-X.