Dendritické buňky

Z WikiSkript

Dendritická buňka

Dendritické buňky (DC) patří mezi nejúčinnější antigen prezentující buňky a jsou spojovacím článkem mezi nespecifickou a specifickou imunitou. Dendritické buňky vznikají jako ostatní imunitní buňky z hematopoetické kmenové buňky a mají schopnost fagocytózy.Existuje několik subpopulací DC, mezi ty hlavní patří:

  • myeloidní DC (mDC), stimulované IL-4 a GM-CSF, rozlišujeme nezralé a zralé mDC.
  • Plazmacytoidní DC (pDC), stimulované IL-3 a CD40L,
  • dále pak například folikulární DC (fDC).

Dendritické buňky se vyskytují ve dvou formách a to nezralé a zralé, tzn. APC.

Myeloidní dendritické buňky[upravit | editovat zdroj]

Langerhansovy buňky se svými výběžky (hnědě) v epidermis.

Myeloidní dendritické buňky jsou stimulované IL-4 a GM-CSF. Rozlišujeme jejich nezralé a zralé stadium.

Nezralé mDC[upravit | editovat zdroj]

Nezralé dendritické buňky se nachází ve tkáních, které jsou na rozhraní vnitřního a vnějšího prostředí, nejvíce v kůži (zde se nazývají Langerhansovy buňky), sliznici dýchacích a zažívacích cest, kde tvoří 1-2% tamních buněk. Ve sliznici svými výběžky prostupují mezi epiteliemi, zachytávají cizí molekuly a vyhledávají možný patogen. Další DC cestují mezi krví a lymfou, v malém množství ale hlídkují téměř v každém orgánu kromě mozku, varlat a rohovky. Funkcí nezralých dendritických buněk je pohlcování tělu vlastních odumřelých buněk a molekul rozpuštěných v mezibuněčné tekutině, jejichž fragmenty poté vystaví na svém povrchu v komplexu s molekulou MHC jako autoantigeny, které jsou rozpoznávány specifickými T-lymfocyty. T lymfocyty jsou tímto způsobem tlumeny nebo se z nich stávají regulační T-lymfocyty. Díky tomuto mechanismu nezralé dendritické buňky navozují toleranci vůči tělu vlastním antigenům.


Pokud nezralá dendritická buňka rozpozná patogen nebo tělu vlastní buňku, která zahynula nekrózou, začíná dozrávat. Maturace trvá přibližně 48 hodin.

Zralé mDC[upravit | editovat zdroj]

Vyzrávající dendritická buňka prezentuje fragmenty exogenního patogenu v komplexu s molekulou MHC II. třídy, antigeny endogenního původu spolu s MHC I. třídy. Buňka začíná prezentovat antigen, a to hlavně díky zvýšené produkci MHC, adhezivních molekul, produkci cytokinů stimulujících T-lymfocyty (IL-1, IL-6, IL-12, TNF) a kostimulačních molekul (CD80, CD86). Zralá dendritická buňka ztrácí schopnost fagocytózy a migruje do sekundárních lymfatických orgánů, kde aktivuje naivní T-lymfocyty a tím přispívá k aktivaci specifické imunity. Za 2–3 dny zralá dendritická buňka hyne apoptózou. Počet dendritických buněk je doplňován z kostní dřeně.

Plazmacytoidní dendritické buňky[upravit | editovat zdroj]

Plazmacytoidní DC exprimují hlavně receptory pro nukleové kyseliny, TLR-7 a TLR-9, jejich stimulací virovou nukleovou kyselinou se spustí produkce IFN-α. Zvýšená produkce IFN-α způsobí aktivaci NK buněk. Takto je zajištěna obrana proti virovému napadení.

Folikulární dendritické buňky[upravit | editovat zdroj]

Folikulární DC v germinativním centru lymfatického folikulu.

Vyskytují se v lymfatických folikulech, kde prezentují antigen B-lymfocytům, čímž indukují jejich maturaci v plazmocyty. Uvádí se, že folikulární DC nejsou hemopoetického původu, pouze jsou dendritickým buňkám funkčně podobné. Tyto buňky se podílí i na stabilizaci stromatu lymfatických folikul.

Klinické využití dendritických buněk[upravit | editovat zdroj]

Dnes vznikají studie na využití buněk k indukci protinádorové imunity, kdy se in vitro z odebraných monocytů z těla pacienta připraví dendritické buňky, ke kterým je přidán specifický nádorový antigen a po zpracování a vystavení fragmentů na povrchu jsou vráceny zpět do těla pacienta. Uvažuje se o využití dendritických buněk i v oblasti léčby alergií nebo HIV.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • ŠTERZL, Ivan, et al. Základy imunologie pro zubní a všeobecné lékaře. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2005. 207 s. ISBN 978-80-2460-972-0.
  • HOŘEJŠÍ, Václav a Jana BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 4. vydání. Praha : Triton, 2009. 320 s. ISBN 978-80-7387-280-9.