Neuroglie

Z WikiSkript

(přesměrováno z Ependym)

Neuroglie (glie, gliová tkáň) je podpůrná tkáň, která spolu s neurony tvoří nervový systém. Gliové buňky představují asi 90%[1] všech buněk v nervovém systému a mají velkou škálu funkcí. Tvoří podporu neuronální sítě, zajišťují výživu neuronů, mají schopnost fagocytózy a tvorbou myelinu napomáhají izolaci.

Buňky mají argyrofilní vlastnosti, dají se tedy velmi dobře impregnovat stříbrem. Tato technika je vhodná pro zobrazení cytoplazmy neuroglie i neuronů. Při barvení hematoxylin-eosinem (HE) jsou z gliálních buněk vidět pouze jádra, která jsou v porovnání s jádry okolních neuronů malá.

Neuroglie dělíme na:

  1. Centrální:
    • Makroglie – astrocyty, oligodendroglie, ependym, tanycyty, Müllerovy buňky, pituicyty;
    • Mikroglie;
  2. Periferní:
    • Schwannovy buňky
    • Satelitové buňky.

Centrální glie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Astrocyty[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Výběžek astrocytu na endotelu kapiláry

Astrocyty patří mezi makroglie a jsou největšími gliálními buňkami. Výběžků astrocytů jsou připojeny ke krevním cévám a k pia mater pomocí rozšířených gliálních nožek. Okolo cév v CNS tvoří výběžky astrocytů membrana limitans gliae perivascularis, která je součástí hematoencefalické bariéry (bariéra mezi krví a tkání CNS). Na povrchu CNS tvoří výběžky astrocytů membrana limitans gliae superficialis. Další funkcí astrocytů je výživa neuronů. Astrocyty tedy oddělují nervovou tkáň od okolí a zprostředkovávají látkovou výměnu s krví či mozkomíšním mokem. Zároveň mají astrocyty ve vztahu k synapsím izolační funkci, neboť zabraňují šíření vzruchu mimo synapse.

Pokud dojde k odumření některých neuronů, je odumřelé ložisko nahrazeno astrocyty, které vytvoří tzv. gliovou jizvu.

Rozlišujeme dva druhy astrocytů, plazmatické a fibrilární.

Plazmatické astrocyty

  • Mají objemnou cytoplazmu a četné široké výběžky.
  • Cytoplazma obsahuje četné svazky gliofibril.
  • Vyskytují se hlavně v šedé hmotě CNS, kde vyživují neurony a zároveň jim poskytují mechanickou oporu.

Fibrilární astrocyty

  • Mají dlouhé, tenké a málo větvené výběžky.
  • Cytoplazma obsahuje četné svazky gliofibril.
  • Vyskytují se hlavně v bílé hmotě CNS (zde hodně axonů → vyživují axony).

Oligodendroglie (oligodendrocyty)[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Výběžky oligodendrocytu tvoří myelinovou pochvu okolo axonů v CNS

Patří mezi makroglie, ale jsou funkčně vydělené. Mají drobné tělo a jádro a malý počet výběžků (odtud název oligo-). Jejich hlavní funkcí je tvorba myelinu okolo axonů v CNS. Během vývoje oligodendrocyt vysílá výběžky, které obalí axony. Jeden oligodendrocyt myelinizuje svými výběžky velké množství axonů (resp. 10–50 internodálních segmentů). Obersteiner-Redlichova zóna je linie, která odděluje úsek nervu myelinizovaný oligodendroglií a Schwannovými buňkami, tvoří tedy pomyslné rozhraní mezi CNS a PNS.

  • Mají tenké a nečetné, málo rozvětvené výběžky.
  • Cytoplazmatické tělo je malé, buňka obsahuje hojně mitochondrií, GK a GER.
  • Vyskytují se v bílé i šedé hmotě CNS.

Ependym[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Ependymální buňky tvoří výstelku dutin CNS. Tvarem a uspořádáním připomínají jednovrstevný epitel ("pseudoepitel"), který má kubický až cylindrický charakter, ale pod ependymem není bazální membrána. Apikální povrch buněk je opatřen mikrociliemi a mikroklky. Pohyb mikrocilií a mikroklků přispívá k cirkulaci likvoru. Zvláštním typem ependymálních buněk jsou tanycyty. Z baze tanycytů vystupuje dlouhý výběžek a zanořuje se do nervové tkáně. Tanycyty nacházíme hlavně na bazi III. mozkové komory. Ependymové buňky jsou také součástí plexus choroideus, který vytváří mozkomíšní mok.

  • Na volném povrchu mají kinocilie a mikroklky; z tanycytů vystupuje výběžek zanořující se do nervové tkáně.
  • Jádro je kulaté až oválné s výrazným jadérkem.
  • Vystýlá dutiny CNS.

Další makroglie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mezi další makroglie patří Müllerovy buňky (v sítnici), Bergmannovy buňky (v kůře mozečku), pituicyty (v neurohypofýze) a pinealocyty (v epifýze).

Mikroglie (Hortegova glie)[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mikroglie jsou malé buňky s oválným tělem a velkým počtem výběžků. Mají fagocytární schopnost, jsou součástí monocyto-makrofágového systému. Při poškození CNS se zvětšují, migrují k místu poškození, fagocytují a přetváří se na tzv. zrnéčkové buňky. Jsou to jediné buňky nervového systému, které se nediferencují z ektodermu, nýbrž z mezodermu.

  • Mají malé protáhlé tělo s bohatě větvenými krátkými ostnitými výběžky.
  • Jádro mají oválné a bohaté na heterochromatin, cytoplazma je bohatá na lysozomy, fagozomy, reziduální tělíska a volné ribozomy.
  • Vyskytují se v CNS především podél cév.

Periferní glie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Schwannovy buňky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Podobají se oligodendrocytům. Tvoří myelinové pochvy axonů v periferní nervové soustavě. Na rozdíl od oligodendrocytu však jedna Schwannova buňka myelinizuje pouze jeden axon a na tvorbě myelinu se podílí nejen výběžky, ale celá buňka. Poskytují mechanickou a metabolickou podporu axonům, zajišťují jejich izolaci od endoneuria.

  • Mají protáhlý tvar a spočívají na bazální membráně.
  • Jádro obsahuje hojný heterochromatin a nevýrazné jadérko, v cytoplazmě jsou hojně zastoupeny mikropinocytotické vezikuly.
  • Obalují axony neuronů PNS.

Satelitové buňky (amficyty)[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Satelitové buňky jsou malé buňky s krátkými výběžky. Obklopují těla neuronů v sensitivních a vegetativních gangliích, kde mají důležitou metabolickou úlohu.

  • Mají oploštělý tvar a spočívají na bazální membráně.
  • Jádro je kulaté a bohaté na heterochromatin, cytoplazma obsahuje hojně volných ribozomů, zřetelný Golgiho aparát a malé lysozomy.
  • Obklopují gangliové buňky v cerebrospinálních a autonomních gangliích.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • JUNQUEIRA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O KELLEY. Základy histologie. 7. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. ISBN 80-85787-37-7.
  • KLIKA, Eduard, et al. Histologie : celost. učebnice pro lék. fakulty. 1. vydání. Praha : Avicenum, 1986. 
  • TROJAN, Stanislav, et al. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 771 s. ISBN 80-247-0512-5.
  • KONRÁDOVÁ, Václava, Jiří UHLÍK a Luděk VAJNER. Funkční histologie. 1. vydání. Jinočany : H & H, 2000. ISBN 80-86022-80-3.

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. KITTNAR, Otomar a ET AL.. Lékařská fyziologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. 790 s. s. 88. ISBN 978-80-247-3068-4.