Hepatitida C

Z WikiSkript

(přesměrováno z HCV)

Virus hepatitidy C
Flaviviridae
Histopatologický obraz hepatocelulárního karcinomu u pacientky s chronickou jaterní cirhózou indukovanou infekcí HCV
Histopatologický obraz hepatocelulárního karcinomu u pacientky s chronickou jaterní cirhózou indukovanou infekcí HCV
Typ NK RNA
Zdroj člověk
Přenos parenterálně
Výskyt kosmopolitní
Onemocnění virová hepatitida C
Diagnostika serologicky protilátka anti-HCV
Terapie protivirová léčba (kombinace IFN–α (pegylovaných) s ribavirinem)
Očkování není
Světová prevalence virové hepatitidy typu C
Zdroje nákazy hepatitidou C

Původcem je HCV – RNA virus (Flaviviridae). Rozlišují se jeho různé genotypy a jejich subtypy, snadno podléhá mutacím. Existuje 6 typů virů a velké množství subtypů (v ČR se nejčastěji vyskytuje genotyp 1b). Šíření je nejčastější mezi intravenózními uživateli drog, dále krevními deriváty – hemofilici, hemodialýzou, sexuálním přenosem, perinatálně z matky na plod, tetováním a piercingem (prováděné amatérsky při nedodrežní aseptických podmínek), transplantačními štěpy. Je asi 100x méně kontagiózní než HBV.

Akutní HCV infekce má MKN kód B171, chronická B182.

Průběh infekce[upravit | editovat zdroj]

Inkubační doba je 15–160 (nejčastěji kolem 50) dní[1].

  1. Akutní infekce (asymptomatická nebo ikterická forma), v 15 % spontánní eliminace, v 85–90 % přechází do chronicity;
  2. chronická infekce.

Infekce je často asymptomatická, popř. má podobu neurčitých dyspeptických potíží. Obvykle bývá bez ikteru. Klinicky se může projevit až po letech jako jaterní cirhóza (nebo její komplikace – hepatocelulární karcinom a další). Ikterus se objevuje častěji u starších osob. Jaterní selhání se vyskytuje vzácně. Vývoj jaterní cirhózy je pomalý, urychluje ho koinfekce s virem hepatitidy B a alkohol.

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Screeningovým vyšetřením HCV infekce je vyšetření anti–HCV protilátek. Anti-HCV protilátky nejsou přítomny pouze u infikovaných osob, ale i u těch, kteří virus eliminovaly spontánně nebo protivirovou léčbou). Ukazatelem aktivní infekce je PCR průkaz virové RNA. Anti-HCV jsou prokazatelné cca 3 týdny po expozici a nemají protektivní účinek proti reinfekci. Existuje malá souvislost mezi biochemií a histologií (i mírně zvýšené ALT mohou být spojeny s velkými histolologickými změnami). Ke stanovení tuhosti jater se v dnešní době využívají především metody neinvazivního měření tuhosti jater elastograficky (např. tranzientní elastografie – Fibroscan), játra biopsie již ustoupila do pozadí.

Léčba[upravit | editovat zdroj]

V současné době (2020) léčba spočívá v přímo působících virostaticích (DAA; Directly Acting Antivirals), v bezinterferonovém (interferon-free) režimu, často v bezribavirinovém (ribavirin-free) režimu. Tímto předcházíme závažným nežádoucím účinkům pegylovaného interferonu (PEG-IFN alfa) a ribavirinu, které byly využívány v minulosti.

Současné režimy jsou zejména pangenotypové (účinkují na všechny genotypy viru), proto není nezbytná genotypizace viru.

Léčba má minimum nežádoucích účinků.

Účinnost se blíží až 100 %.

Léky blokují množení viru v hepatocytu. Dle místa působení je rozdělujeme na 3 skupiny antivirotik:

  1. blokátory virové proteázy, štěpící virové proteiny
  2. inhibitory NS5A replikačního komplexu (sestavujícího virové částice)
  3. inhibitory virové polymerázy


Účinnost léčby se hodnotí za 12 a 24 týdnů po ukončení terapie.

Negativní HCV RNA PCR test provedený s odstupem 12 a 24 týdnů označuje eliminaci viru z těla (pacient dosáhl tzv. setrvalé virologické odpovědi, zkratka SVR12, SVR24).

DAA: Directly Acting Antivirals (nejdůležitější fixní kombinace)
Pangenotypové:

Sofosbuvir (400 mg) + velpatasvir (100 mg): 1-0-0, standardně 12 týdnů. Léčba určená pro genotypy HCV (1-6).

Glekaprevir (100 mg) + pibrentasvir (40 mg): 3-0-0, standardně 8-12/16 týdnů. Léčba pro genotypy HCV (1-6).

Sofosbuvir (400 mg) + velpatasvir (100 mg) + voxilaprevir (100 mg): 1-0-0, standardně 8-12 týdnů. Léčba pro genotypy HCV (1-6).

Genotypově specifické:

Sofosbuvir (400mg) + ledipasvir (90 mg): 1-0-0, standardně 12 týdnů. Léčba určená pro genotypy 1 a 4.

Grazoprevir (100 mg) + elbasvir (50 mg): 1-0-0, standardně 12 týdnů. Léčba určená pro genotypy 1 a 4 ( v ČR jenom pro 1a a 1b s nízkou virémií).

Tato léčba se může a nemusí kombinovat s ribavirinem (dle genotypu viru, závažnosti: jaterní cirhóza) a terapie trvá max. 12 týdnů. Nežádoucí účinky jsou celkem mírné, ale léčba je finančně nákladná (cena stále kolísá).


Na rozdíl od předchozí terapie je zde úspěšnost až 97 %. [2]

Ultimum refugium je transplantace jater u pacientů s dekompenzovanou jaterní cirhózou či jejími komplikacemi.

Profylaxe[upravit | editovat zdroj]

Neexistuje účinná vakcína proti HCV (kvůli vysoké variabilitě viru).

Snížení rizika nákazy: ve zdravotnictví, v rizikových populacích (MSM).

Screeningová vyšetření rizikových jedinců.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Zdroje[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. Doporučené postupy pro praktické lékaře. Virové hepatitidy. 2001. reg. č. o/020/016. Autoři: Stanislav PLÍŠEK a GALSKÝ Jan. Dostupné také z URL <http://www.cls.cz/dokumenty2/postupy/r016.rtf>.
  2. URBÁNEK, Petr, et al. Standardní diagnostický a terapeutický postup chronické infekce virem hepatitidy C (HCV) [online]. Pracovní skupina pro virové hepatitidy České hepatologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně, ©2014. [cit. 2017-02-11]. <https://www.infekce.cz/DoporVHC14.htm>.


Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.