Haemophilus ducreyi
| Haemophilus ducreyi | |
| Pasteurellaceae | |
| Haemophilus | |
 H. ducreyi v řetízcích (barveno krystalovou violetí) | |
| Morfologie | G− tyčinka v řetízcích |
|---|---|
| Vztah ke kyslíku | fakultativně anaerobní |
| Kultivace | půdy obsahující faktor X (hemin), žloutkový vak kuřecích embryí |
| Faktory virulence | produkce β-laktamázy |
| Zdroj | nemocný člověk nebo nosič |
| Přenos | pohlavní styk |
| Výskyt | tropické pásmo |
| Onemocnění | ulcus molle (měkký vřed) |
| Diagnostika | mikroskopie, kultivace |
| Terapie | makrolidy a cefalosporiny |
| Očkování | není |
| MeSH ID | D006191 |
Haemophilus ducreyi je gramnegativní, fakultativně anaerobní tyčinka v řetízcích. Je původcem měkkého vředu (ulcus molle) na genitáliích. Jedná se o striktně lidský patogen [1].
Kultivace[upravit | editovat zdroj]
Kultivace hemofilů je obecně náročná, vyžadují půdy obohacené o růstové faktory. H. ducreyi roste v přítomnosti faktoru X (hemin). Kolonie jsou patrné po 2–9 dnech.[2]
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Mikroskopie materiálu z vředu nebo aspirátu z postižených lymfatických uzlin ukazuje G− tyčinky v řetízcích uvnitř i vně polymorfonukleárů. Obraz bývá popisován jako "hejno ryb". Při kultivaci se používají bohaté půdy (např. čokoládový agar[3]) a CO2 atmosféra [3][4], lze použít i žloutkový vak kuřecích embryí. Při pokusu na zvířeti (králík) vzniká po vstříknutí čisté kultury ulcerace.
Nepřímým průkazem je tzv. Ducreyův test, při němž se podkožně aplikují inaktivované hemofily. Pozitivní test se projeví lokální zánětlivou reakcí.
Léčba[upravit | editovat zdroj]
Bakterie produkuje β-laktamázu.
K terapii se používají makrolidy (azitromycin) a cefalosporiny (ceftriaxon).
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ NGUYEN, Andrew. Chancroid in Emergency Medicine [online]. ©2016. Poslední revize 2016-07-26, [cit. 2017-01-20]. <https://emedicine.medscape.com/article/781520-overview>.
- ↑ GOERING, Richard V a Hazel M DOCKRELL. Mimsova lékařská mikrobiologie. 5. vydání. Praha : Triton, 2016. 568 s. s. 264. ISBN 978-80-7387-928-0.
- ↑ a b VOTAVA, Miroslav, et al. Lékařská mikrobiologie speciální. 1. vydání. Brno : Neptun, 2003. 495 s. s. 82. ISBN 80-902896-6-5.
- ↑ JULÁK, Jaroslav. Úvod do lékařské bakteriologie. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 404 s. s. 249. ISBN 8024612704.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- JULÁK, Jaroslav. Úvod do lékařské bakteriologie. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 404 s. ISBN 8024612704.
- BEDNÁŘ, Marek, Andrej SOUČEK a Věra FRAŇKOVÁ, et al. Lékařská mikrobiologie : Bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1996. 558 s. ISBN 8023802976.
- GOERING, Richard V a Hazel M DOCKRELL. Mimsova lékařská mikrobiologie. 5. vydání. Praha : Triton, 2016. 568 s. ISBN 978-80-7387-928-0.
- VOTAVA, Miroslav, et al. Lékařská mikrobiologie speciální. 1. vydání. Brno : Neptun, 2003. 495 s. ISBN 80-902896-6-5.
