Historie přímých zubních výplní

S vyvíjející se technikou a stále dokonalejšími materiály je jistě dobré znát původ a historii dnešních výplňových materiálů.

Historie zubních výplní do roku 1812

Zlato

Nejen dnes máme potíže se zubními kazy, ale i v minulosti tento problém trápil mnoho lidí. Je až neuvěřitelné, jak se zubní lékařství během několika desítek let dostalo z velmi nízké úrovně takřka na vrchol. Lékaři v dřívějších dobách ještě neznali plomby (obecný název pro zubní výplně), a proto využívali různých materiálů k zaplnění,,děr“ po zubním kazu. Používali různé materiály (korek, úlomky korálů a kamenů, vosky, pryskyřice, cementy nebo textil), které alespoň krátce na zubu vydržely. Ovšem tyto provizorní plomby byly velmi nestabilní a neudržely se v ústní dutině dlouho.

Prvním zaznamenaným,,zubařem“ vůbec je Hesi-Re, egyptský písař z doby 2 600 let před Kristem, na jehož hrobě bylo vyryto,,Doktor zubů“. Sami Egypťané si oblíbili léčení bolesti zubů směsí kmínu, kadidla a cibule.

Etruskové 700 let před Kristem dokonce našli způsob, jak vypadané či poškozené zuby nahradit úplně. Jsou známí jako mistři ve zpracování drahých kovů, a díky tomu znali perfektně vlastnosti zlata. Zpracovávali zlaté tyčinky na velmi jemné pásky o šířce 5 mm a síle 1 mm, které plnily funkci ,,držáků“. Do nich zapouštěli náhradní zuby, které upevňovali zlatými hřebíky.,,Třetí zuby“ byly většinou zuby zvířat, jež se musely upravit broušením, aby dobře seděly v ústech. Zlaté pásky mimo jiné upevňovaly i přirozené zuby. Používaly se převážně na přední zuby (řezáky) a sloužily spíše jako estetická úprava než jako nutnost.

Teprve rok 1484 se datuje jako rok zrodu zubních výplní. Italský profesor Giovanni d´ Arcoli (Johannes Arculanus) byl vůbec první, kdo navrhl vyplnění zubu tenkou vrstvou zlata. V šestnáctém století začal francouzský lékař Ambroise Paré naopak používat olovo a korek.

Za otce moderního zubního lékařství je považován Francouz Pierre Fauchard (1678–1761), autor knihy Le chirurgien dentiste, ve které například tvrdí, že příčinou zubního kazu je hlavně cukr, a doporučuje zredukovat jeho podíl ve stravě. Tento známý zubař používal pro výplň zubů staniol nebo olovo. Olovo upřednostňoval nad jinými kovy kvůli měkkosti, kujnosti a snadné stlačitelnosti.
Na počátku 19. století se rozmohla výroba tenkých plátků zlata speciálně určených pro zubaře. Strůjcem tohoto nápadu byl Marcus Bull ze státu Connecticut v roce 1812.

Historie amalgámových výplní

Amalgámové výplně

V roce 1603 Němec Tobias Dorn Kreilius vyráběl amalgámové výplně tak, že rozpustil sulfid mědi v silné kyselině, přidal rtuť, přivedl k varu a pak tuto směs nalil pacientovi přímo do zubu. Ve Francii používal podobnou směs D'Arcet (Mineral Cement). Za samotného,,otce amalgámu“ je považován Louis Regnart, který přidal do směsi měď.

Jedním z nejvýznamnějších zubařů používajících amalgám už od roku 1826 byl Francouz Auguste Tavenu (objevil ho ale již v roce 1816). Vyrobil jej ze slitiny stříbra a rtuti. Rtuť se musela zahřát, aby se v ní stříbro mohlo rozpustit. Tato forma plnění byla mnohem levnější než v té době upřednostňované zlaté fólie, a tím se stala dostupnější pro širší veřejnost. Ovšem tento amalgám měl jednu nevýhodu. Po umístění do „díry“ po kazu začal nabývat na objemu. Nastaly tedy dvě možné varianty – buď se zub vlivem vnitřního pnutí roztrhl, anebo bránil dobrému skusu. Proto jej lidé v Evropě neměli moc v oblibě.

V té chvíli se zrodil v hlavě bratrů Crawcourů nápad. Odjeli do Ameriky a tam si otevřeli vlastní zubní ordinaci (přestože nebyli zubaři), kde amalgámu vytvořili obrovskou reklamu. Brzy sklidili slávu, ovšem také zaseli semínka závisti u ostatních zubařů. Ti je posléze obvinili z nemorálnosti a oznámili, že amalgám je pro lidské zdraví velmi škodlivý a rtuť je známa jako jeden z nejnebezpečnějších kovů. Začal vůbec první spor (tzv. amalgámová válka, 1840–1850) o tom, jestli je amalgám v této formě skutečně bezpečný pro lidský organismus, a někde trvá i dodnes. Lidé se začali bát a všichni zubaři nakonec tuto směs přestali používat. V roce 1843 se ke kauze vyjádřila i Americká stomatologická společnost a prohlásila, že kdokoliv, kdo použije amalgám, bude obviněn z poskytnutí špatné péče. V letech 1860–1890 bylo provedeno mnoho pokusů ohledně škodlivosti a bezpečnosti této látky.

Zásadní obrat nastal až v sedmdesátých letech 19. století, kdy se zubař Joseph Foster Flag zastal užívání amalgámu a potvrdil jeho bezpečnost svou mnohaletou praxí. Dokázal mnoha pokusy, že právě tyto plomby vydrží ze všech nejdéle a jejich vlastnosti jsou s jinými nesrovnatelné (např. se zlatem). Od této doby se amalgámové plomby drží na prvním místě na světě ze všech dostupných výplní. Každý, kdo chtěl po roce 1855 levnou, rychlou a celkem bezbolestnou výplň, vyžadoval amalgám.

Greene Vardiman Black (1836–1915), americký rodák považovaný za zakladatele moderního zubního lékařství v Americe, se také zabýval amalgámem a jeho velkým přínosem byl správný poměr látek ve směsi. Prohlásil, že zubaři míchají směs pouze odhadem a neuvědomují si, jaký dopad může nepoměr látek vyvolat (zvětšení objemu a následné prasknutí zubu). Black vytvořil formuli na správný poměr látek a vytvořil takovou směs, která svými vlastnostmi vyhovovala podmínkám správného a zdravého vyplnění děr po zubním kazu.

Black byl také prvním člověkem, který vynalezl vrtačku na zuby poháněnou nohou. Ke zmírnění bolesti pacientů používal oxid dusný neboli rajský plyn. Je autorem Blackovy klasifikace kavit.

V roce 1959 doktor Wilmer Eames navrhl změnu poměru rtuti a ostatních amalgámových složek z 8 : 5 na 1 : 1. Další změna proběhla roku 1963, kdy byl představen kvalitnější amalgám s vyšším obsahem mědi, který méně podléhal korozi (non-gama-2 fáze). Tento amalgám se dodnes používá a má mnohem lepší vlastnosti než gama-2 fáze amalgám, jenž má obsah mědi zredukován na pouhých 6 %.

Historie novějších výplní

Kompozitní výplň

Američan Bowen Radar Loop v roce 1962 vyvinul kompozitní výplň při hledání materiálu, který by byl z estetického hlediska podobný zubu a zároveň byl odolný proti dějům v ústní dutině. Tento materiál se skládal z adiční epoxidové pryskyřice, kyseliny methylakrylové a křemičitého prášku.

V roce 1972 byly poprvé představeny skloionomerní cementy vynalezené Alanem D. Wilsonem a Johnem W. McLeanem. Jednalo se o směs tekutiny (polykarboxylové kyseliny) a prášku (křemičité sklo ve směsi s dalšími prvky) tuhnoucí na základě acidobazické reakce.

Oba dva materiály prošly v posledních dvaceti letech mnohými změnami a jejich dnešní složení závisí pouze na výrobci. Existuje mnoho různých modifikací.

V dnešní době stomatologové používají výplně amalgámové, skloionomerní a kompozitní pro jejich dobré vlastnosti, dlouhou trvanlivost a estetiku. V některých zubních ordinacích můžeme nalézt ještě zlaté tepané výplně, ovšem jejich použití je už skutečně vzácné.

Odkazy

Použitá literatura

• SCHOTT, Heinz. Kronika medicíny. Vyd. 1. Praha : Fortuna print, spol s.r.o., 1994. 648 s.
• American Dental Association. Amalgam. Jada. 1998, 129, s. 2. Dostupný také z WWW: <http://jada.ada.org/cgi/reprint/129/11/1547.pdf>.
• HELLWIG, Elmar; KLIMEK, Joachim; ATTIN, Thomas. Záchovná stomatologie a parodontologie. Vyd. 1. Praha : Grada Publishing a.s., 2003, str. 107-140