Horní stálý špičák
Špičák je nejdelší zub v lidském chrupu, tvoří přechod frontálního a laterálního úseku zubního oblouku. Je řazen k pilíři I. třídy dle Voldřicha. Jedná se o zub s nejmenší kazivostí, je u něj vzácný výskyt ageneze. Je dobře konzervačně i proteticky ošetřitelný.
Labiální ploška zubu je nápadně konvexní, vybíhá v hrot korunky (apex coronae). Hrot rozděluje inicizní hranu na část meziální a distální. Distální část sestupuje strměji k aproximální ploše a je delší. Od hrotu směrem ke krčku zubu jde sklovinná lišta rozdělující labiální plochu na meziální, více klenutou část, a distální, větší a plošší.
Eckzahn.png
Palatinální ploška je lehce konkávní, dobře vyvinuté bývá tuberculum dentale. Nezřídka můžeme najít sklovinný val táhnoucí se od tuberculum dentale ke hrotu korunky. Tento val pak rozděluje palatinální plochu na dvě fasety, v obou vznikají malé prohloubeniny.
Aproximální plochy mají trojúhelníkovitý tvar, bod kontaktu je meziálně posunut více incizálním směrem. Cementosklovinná hranice je nápadně klenutá, probíhá však obloukovitě, nevytváří však ostré přechody (ve tvaru V) jako u řezáků.
Kořen je jeden, velice dlouhý (15−18 mm), nápadně mohutný. Má tvar protáhlého kužele, meziodistálně je oploštělý, někdy se sklání distálně. Hrot kořene dosahuje často až k sinus maxillaris, nachází se v blízkosti větvení vasa infraorbitalis, což může usnadňovat šíření zánětů.
Dřeňová dutina je poměrně prostorná, sleduje tvar zubu, incizálně vybíhá v roh pulpy (cornu pulpae).
Kořenový kanálek je jeden, prostorný, apikální ramifikace se vyskytují v 25 % případů.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- JANSOVÁ, K a M EBER. Preklinická stomatologie : I. část - morfologická. 2., dopl vydání. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996. 72 s. s. 39–55. ISBN 80-7067-596-9.
- ŠEDÝ, Jiří a René FOLTÁN. Klinická anatomie zubů a čelistí. 1. vydání. Praha : Triton, 2010. ISBN 978-80-7387-312-7.
