Kortizol

Z WikiSkript
kortizol
Chemický vzorec kortizolu
Chemický vzorec kortizolu
Žláza nadledviny (zona fasciculata)
Struktura steroidní hormon
Účinky regulace intermediárního metabolismu, metabolismus lipidů, sacharidů a aminokyselin

Kortizol se řadí do skupiny glukokortikoidů, hormonů produkovaných kůrou nadledvin (její střední vrstvou – zona fasciculata). U člověka je hlavním hormonem z této skupiny. Jeho produkce je regulována adrenokortikotropním hormonem (ACTH) z adenohypofýzy principem negativní zpětné vazby. Hlavní funkcí kortizolu je regulace metabolismu živin – sacharidů, bílkovin i tuků.

Syntéza a degradace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Výchozí látkou pro syntézu steroidních hormonů, mezi něž glukokortikoidy patří, je cholesterol. Cholesterol je v buňkách zona fasciculata skladován ve velkém množství ve formě esterů. Jeho hlavním zdrojem pro buňky jsou plazmatické lipoproteiny (LDL a HDL), v menším množství je též nově syntetizován. Na tvorbě steroidních hormonů se v buňce podílejí zejména mitochondrie, v nichž vzniká prekurzor pregnenolon, a dále endoplazmatické retikulum, kde je díky enzymatickým reakcím pregnenolon postupně přeměňován na kortizol, či jiný steroidní hormon.

Hladina kortizolu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Sekrece ACTH je během dne pulzová, v návaznosti na tyto pulzy vždy stoupne sekrece kortizolu. Nejčastěji pozorujeme u lidí ranní pulzy kortizolu, přibližně 75 % denního výdeje kortizolu je pak vyloučeno v době mezi čtvrtou a desátou hodinou ranní. [1]. Denní produkce hormonu je 10–20 mg. Normální hodnoty pro ranní hladinu kortizolu v krvi jsou 118–618 nmol/l, ideální doba pro odběr je mezi sedmou a devátou hodinou. Odpolední odběry se provádí mezi 16. a 19. hodinou, fyziologické rozmezí je 85–460  nmol/l. [2] V diagnostice využíváme i stanovení koncentrace kortizolu v moči, provádíme jej po dvacetičtyřhodinovém odběru moči, referenční hodnoty jsou 79–590  nmol/24 h [2].

Hlavní funkce[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Regulace intermediárního metabolismu. Kortizol bývá často označován jako hormon stresu. Jeho hlavním cílem je mobilizace organizmu při stresové zátěži, čehož dosahuje především díky svým účinkům na energetický metabolismus. Účinkuje zejména v játrech, svalech, pankreatu a tukové tkáni. Působí katabolicky a antianabolicky.
  • Metabolismus sacharidů. Cílem kortizolu je zajistit při stresové situaci dostatek glukózy pro mozek. Zvyšuje koncentraci glukózy v krvi, čehož dosahuje stimulací glukoneogeneze v játrech.
  • Metabolismus tuků. Mobilizuje tukové zásoby organizmu a stimuluje též lipolýzu.
  • Metabolismus aminokyselin. Podporuje rozklad bílkovin (čímž způsobuje zvýšení vylučování močoviny), získané aminokyseliny jsou použity pro glukoneogenezi. Jeho nadměrná koncentrace může vést k poruchám pojivové tkáně a kůže, například ke vzniku strií, jako je tomu u Cushingova syndromu.
  • Kardiovaskulární systém. Pozitivně inotropní, zvyšuje srdeční výdej a krevní tlak.
  • Protizánětlivý účinek. Kortizol stimuluje tvorbu protizánětlivých cytokinů a zamezením tvorby fosfolipázy A2 potlačuje tvorbu prozánětlivých cytokinů.
  • Potlačení imunitní reakce. Kortizol snižuje počet T-lymfocytů a vyvolává atrofizaci lymfatické tkáně.
  • Kortizol je nejdůležitější stresový hormon. Glukoneogenetickým účinkem zajišťuje dostatečný přísun glukózy v mozku a stimulací kardiovaskulárního systému udržuje oběhové funkce.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. GANONG, William F. Přehled lékařské fyziologie. 20. vydání. Praha : Galén, 2005. 890 s. s. 380. ISBN 80-7262-311-7.
  2. a b ZIMA, Tomáš a Kateřina MRÁZOVÁ. Normální laboratorní hodnoty dospělých : Biochemické hodnoty [online]. [cit. 2016-02-12]. <http://lekarske.slovniky.cz/normalni-hodnoty>.

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • KITTNAR, Otomar, et al. Lékařská fyziologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. 790 s. s. 518, 519, 520. ISBN 978-80-247-3068-4.
  • GANONG, William F. Přehled lékařské fyziologie. 20. vydání. Praha : Galén, 2005. 890 s. s. 375-381. ISBN 80-7262-311-7.