Mitóza

Z WikiSkript

Mitóza je typ buněčného dělení, při kterém z jedné dceřiné diploidní buňky vznikají dvě opět diploidní buňky s identickou genetickou výbavou. Tímto způsobem se dělí somatické buňky, pohlavní dělení je označováno jako meióza. Mitóza je poslední fází buněčného cyklu následující za G2 fází. Zajišťuje růst a diferenciaci buněk, jejich obnovu a ve vývoji se podílí na rozdělení zygoty. Jedná se o "dokonale načasovaný" sled událostí, který zahrnuje dělení jádra (vlastní mitóza) a dělení buňky (cytokineze).

Fáze mitózy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mitóza

Mitotické dělení můžeme rozdělit do čtyř fází: profáze, metafáze, anafáze a telofáze (viz galerie obrázků). Někdy se uvádí i pátá fáze, která probíhá mezi profází a metafází, označujeme ji tedy jako prometafázi. Mitóze musí předcházet replikace DNA v S-fázi buněčného cyklu, jinak by nemohlo dojít k rovnoměrnému rozdělení chromozomů do dceřiných buněk.

Profáze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

V první fázi mitózy dochází ke kondenzaci a zkracování chromozomů, které můžeme pozorovat v optickém mikroskopu. Chromatidy jsou stále spojeny v centromeře. Zaniká jadérko a ke konci profáze i jaderný obal. Začíná tvorba dělícího vřeténka, které se zatím nachází mimo jádro. Centrosomy, které jsou tvořeny dvojicí na sebe kolmých centriolů (pouze u živočišných buněk) obklopených matrix, se seskupují na pólech buňky. Z centrosomů vyrůstají mikrotubuly dělícího aparátu. Začíná se vytvářet dělící vřeténko.

Prometafáze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Pokračuje kondenzace chromozomů a dochází k jejich rozptýlení v celé buňce. Mikrotubuly aktivně vyhledávají chromosomy, ke kterým se připojují prostřednictvím kinetochorů. Kinetochory se nachází párově v oblasti centromery každého chromozomu a připojení k nim můsí být bipolární, tzn. mikrotubuly z obou pólů se musí připojit současně.

Metafáze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Během metafáze jsou maximálně kondenzované chromosomy seřazeny v ekvatoriální rovině. Jejich centromery leží kolmo k ose vřeténka. Sesterské chromatidy jsou odděleny, zůstávají spojeny pouze v místě centromery. Mikrotubuly dělícího vřeténka se podle potřeby zkracují nebo prodlužují. Rozlišujeme mikrotubuly polární, kinetochorové a astrální. Polární spojují póly se středem buňky, kde se částečně překrývají. Kinetochorové slouží k připojení chromosomů a umožňují tak rozchod sesterských chromatid. Astrální směřují od pólů do všech stran a udržují správnou pozici celého vřeténka v buňce.

Anafáze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Anafáze začíná oddělením sesterských chromatid chromozomů a pokračuje jejich rovnoměrným rozchodem k pólům buňky. Kromě oddalování chromozomů (anafáze A) probíhá i oddalování pólů buňky (anafáze B). Na oddalování se podílí prodlužování polárních vláken mikrotubulů a dochází tak k prodlužování celé buňky. Prodlužování končí v okamžiku, kdy délka buňky dosáhne dvojnásobku délky v metafázi.

Telofáze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Dokončuje se proces oddalování pólů. Kolem chromosomů se vytváří jaderný obal, chromozomy na pólech buňky postupně dekondenzují. Vytváří se znovu i jadérko.

Cytokineze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Cytokineze zajišťuje přibližně rovnoměrné rozdělení ostatních komponent buňky (cytoplazma, organely). U živočišné buňky se po jejím obvodu vytváří prstenec z aktinových a myosinových mikrofilament, jehož kontrakcí vzniká dělící rýha. Ta se prohlubuje, až dojde k přeškrcení buňky a rozdělení na dvě dceřiné.

Schémata[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]


Regulace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • G2/M kontrolní bod – buněčný cyklus blokován, je-li:
    • nepříznivý buněčný růst
    • nepříznivé okolní podmínky
    • poškozena DNA
  • metafáze/anafáze kontrolní bod
    • v případě špatného či neúplného napojení dělícího vřeténka (mikrotubulů) na kintechory jsou produkovány látky př. kolchicin -> brání nástupu anafáze

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. 11.02.2010]. <http://www.stefajir.cz>.
  • OTOVÁ, Berta, et al. Lékařská biologie a genetika I. díl. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2008. 123 s. ISBN 978-80-246-1594-3.