Peniciliny

Z WikiSkript

Peniciliny patří do skupiny betalaktamových antibiotik. Řadí se k nim spolu s cefalosporiny, monobaktamy a karbapenemy. Jejich název je odvozen od plísně (štětičkovec, Penicillium), ze které byly poprvé získány. Toto antibiotikum bylo objeveno Alexanderem Flemingem v roce 1928.

Struktura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Základní skelet všech penicilinů je tvořený β-laktamovým („čtverec“ s dusíkem, na kterém je ketoskupina) a thiazolidinovým („pětiúhelník“ se sírou a dusíkem) kruhem. Podle připojené skupiny ("R") se mění mikrobiální spektrum.[1]

Mechanismus účinku[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mechanismus účinku je shodný u všech betalaktamů, tedy inhibice syntézy buněčné stěny. Jejich účinek je baktericidní.

Štětičkovec, Penicillium

Antimikrobiální spektrum[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Podle spektra účinku dělíme peniciliny na:

Farmakokinetika[3][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Po parenterálním podání se rychle a kompletně vstřebávají. Přednost se dává podání i.v., protože i.m. podání (zejména vysokých dávek) je bolestivé.
  • Absorpce po perorálním podání se u jednotlivých penicilinů liší (viz dále), a to v závislosti na odolnosti vůči kyselému prostředí (pH žaludeční šťávy). Aby se minimalizovaly ztráty v důsledku jejich adsorpce na potravu, doporučují se podávat nejméně 1 hod před jídlem nebo po jídle.
  • Peniciliny se snadno distribuují do extracelulární tekutiny, pro svou malou liposolubilitu nevstupují intracelulárně.
  • Špatně pronikají přes hematoencefalickou bariéru (i když zánětlivé meningeální změny jejich penetraci do CNS usnadňují).
  • Valná část absorbovaného množství u většiny penicilinů je vyloučena močí, a to tubulární sekrecí (90 %). Tato cesta exkrece může být inhibována probenecidem. 30–50 % z množství penicilinů přítomných v krvi je vyloučeno do mateřského mléka.
  • Biologický poločas je krátký (asi 1 hodina).

Farmakodynamika[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Peniciliny mají účinek nezávislý na koncentraci.
  • Nemají postantibiotický účinek.

Nežádoucí účinky a toxicita[3][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Peniciliny jsou velmi bezpečná léčiva. Mohou vyvolat tyto reakce:

  • Alergická reakce. Pokud dochází k vážnějším nežádoucím účinkům, pak jsou způsobeny alergickou reakcí po předchozí senzibilizaci. Všechny peniciliny mají schopnost vyvolat reakci zkříženou, ať jsou obsaženy v potravě (v mléce od krav léčených pro mastitidu) nebo v kosmetických přípravcích. Alergenem bývají biodegradační produkty penicilinů. Alergická příhoda může mít podobu jakéhokoliv typu alergických rekací (I–IV). Může probíhat jako anafylaktický šok (0,05 %), častěji v souvislosti s parenterálním podáním. Popsány jsou různé kožní vyrážky, intersticiální nefritida (autoimunní reakce na penicilin-proteinový komplex), sérová nemoc, hemolytická anémie aj. Alergickou reakci na peniciliny lze snížit podáním glukokortikoidů.
  • Perorální podání penicilinů může vést k dyspeptickým potížím – nauzee, zvracení a průjmům (zejména u širokospektrých penicilinů). Enteritidy mohou být vyvolány např. přerůstáním stafylokoků a kvasinek.

Dále mohou nastat neobvyklé a ojedinělé nežádoucí účinky:

  • Hoigné syndrom (čti uaně) je vyvolán u některých nemocných po podání prokainpenicilinu i.m. Projevem může být úzkost až strach ze smrti, sluchové a zrakové iluze, změny v krevním oběhu, i změna vědomí. Klinický obraz může rychle vymizet, jindy psychické příznaky přetrvávají po mnoho měsíců. Ustupuje samovolně. Syndrom není kontraindikací pro opakované podání penicilinu.
  • Nicolau syndrom je jiný následek chybné techniky podání, tentokrát intraarteriálně. Příznaky záleží na typu postiženého orgánu.
  • Přímý toxický účinek penicilinů se týká CNS (neurotoxický), kde peniciliny zvyšují dráždivost neuronů (využívá se v experimentální farmakologii k intracerebrálnímu podání penicilinu pro navození epilepsie u malých laboratorních zvířat a ke zkoušení antiepileptik). Z tohoto důvodu se vyhýbáme intratekálnímu podání penicilinů. Přímý účinek na CNS se může manifestovat i po podání vysokých (MIU) dávek zejména u zánětlivě změněných meninx nebo při snížení renální exkrece.
  • Může se projevit hyperkalemie (křeče, koma, zástava srdeční činnosti). I MIU draselné soli penicilinu G obsahuje 1,68 mmol kalia.

Rezistence[4][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Rezistence vůči penicilinům může vznikat:

  1. tvorbou β-laktamáz,
  2. změnou vazebných proteinů PBPs (penicilin-binding proteins),
  3. omezením průniku přes stěnu bakterie.

Indikace[4][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Kontraindikace[3][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • alergie na penicilin,
  • zvýšená pohotovost ke křečím,
  • při poruchách funkce srdce a ledvin je třeba brát v úvahu vysoký obsah Na+ a K+.
Přehled penicilinů
základní peniciliny penicilin G, penicilin V
antistafylokokové peniciliny oxacilin, cloxacilin, dicloxacilin, flucloxacilin
širkospektré peniciliny aminopeniciliny ampicilin, amoxicilin
karboxypeniciliny ticarcilin
acylureidopeniciliny piperacilin

Základní peniciliny[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Penicilin G (benzylpenicilin)[3][4][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Penicilin

Je dostupný ve dvou formách jako:

  1. krystalický benzylpenicilin – vodný roztok draselné nebo sodné soli, dobře rozpustný ve vodě pro i.v. podání (infuze), lék první volby u meningokokové meningitidy, pneumokokové pneumonie, S. pyogenes, infekce klostridiemi, aktinomycetami,
  2. prokain-benzylpenicilin – suspenze pro i.m. podání (nelze podat i.v.), prokain zvyšuje velikost molekuly a tím prodlužuje absorpci i přetrvávání plazmatických koncentrací, lék první volby u spály a streptokokové tonsilofaryngitidy,
  3. benzatin-benzylpenicilin[3] – suspenze s velmi nízkou rozpustností ve vodě, určený pro přísně i.m. podání.Velmi pomalu se absorbuje, dosahuje nízkých plazmatických koncentrací, které dlouho přetrvávají (až 10 dní). Je vhodný k doléčení akutní nazofaryngitidy způsobené β-hemolytickými streptokoky, a to jako prevence revmatické horečky.

Penicilin V (fenoxymetylpenicilin)[3][4][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • je acidorezistentní, proto se podává per os,
  • má prakticky shodné antimikrobialní spektrum s penicilinem G,
  • není odolný vůči β-laktamázám,
  • lékem první volby u streptokokové tonsilofaryngitidy (v případě alergie je nahrazován makrolidy),
  • jeho absorpce z GIT není zcela kompletní, proto se používá při lehčím průběhu infekcí citlivými bakteriemi (např. sinusitidy, otitidy, nazofaryngitidy, erysipel, spála, lymeská borelióza, profylaxe endokarditidy, periodontální a jiné zubní infekce).

Antistafylokokové peniciliny[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Meticilin
Oxacilin

Tyto peniciliny jsou odolné vůči β-laktamázám stafylokoků, jejich spektrem účinku jsou tedy stafylokoky a streptokoky.

Meticilin
  • byl zaveden do praxe jako první, je použitelný pouze parenterálně.
Oxacilin, cloxacilin, dicloxacilin, flucloxacilin
  • podávají se perorálně u méně závažných stafylokokových infekcí.

Širokospektré peniciliny[3][4][5][6][✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Tato skupina penicilinů působí kromě spektra penicilinu G také na G−.

Aminopeniciliny[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • semisyntetické,
  • účinné proti spektru základních penicilinů (s nižší účinností na streptokoky) a některým G− (H. influenzae, E. coli), enterokokům, Listeria monocytogenes,
  • nejsou odolné vůči β-laktamázám (kombinují se s jejich inhibitory),
  • při onemocnění lymfatického systému (IM, CLL, ALL, …) může dojít k horečnaté reakci s makulózním exantémem.
Ampicilin
Ampicilin
Amoxicilin
Amoxicilin
  • je to analog ampicilinu, ale má širší spektrum a vytváří vyšší sérové hladiny
  • výhodou je kompletní absorpce po perorálním podání, která není omezována potravou.

Karboxypeniciliny[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • mají široké spektrum účinku, částečně i proti Pseudomonas aeruginosa,
  • nejsou odolné vůči β-laktamázám.
Ticarcilin
Ticarcilin
  • je účinný vůči G− mikrobům, které jsou odolné vůči ampicilinu,
  • často se kombinuje s inhibitory β-laktamáz a kombinuje se s aminoglykosidy (protože při monoterapii na něj rychle vzniká rezistence),
  • podává se pouze i.v.

Acylureidopeniciliny[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • jejich spektrum účinku je jěště širší než ticarcilinu,
  • nejsou odolné vůči β-laktamázám.
Piperacilin
Piperacilin
  • účinný zejména vůči enterokokům, Pseudomonas aeruginosa,
  • u těžkých infekcí se jejich účinek zesiluje kombinací s aminoglykosidy.

Inhibitory betalaktamáz[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

β-laktamázy jsou enzymy, které štěpí betalaktamová antibiotika a vytváří tak na ně rezistenci. Proto jsou podávána s inhibitory β-laktamáz, což rozšiřuje jejich antimikrobiální spektrum.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Inhibitory betalaktamáz.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. KOREŇOVÁ, Anna a Michal UHER. Bioorganická chémia v otázkach a odpovediach. 1. vydání. Bratislava : Vydavateľstvo STU, 2002. ISBN 80-227-1678-2.
  2. LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-373-0.
  3. a b c d e f g MARTÍNKOVÁ, Jiřina, Stanislav MIČUDA a Jolana CERMANOVÁ. Vybrané kapitoly z klinické farmakologie pro bakalářské studium [online]. [cit. 2010-05-23]. <http://www.lfhk.cuni.cz/farmakol/predn/prednbak.htm>.
  4. a b c d e LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-373-0.
  5. HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  6. LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.