Polarizační mikroskopie

Polarizační mikroskop je kombinací světelného mikroskopu a polarimetru a řídí se Biotovými zákony (určení vlastnosti rotační polarizace). Využívá lineárně polarizované světlo, které kmitá v jedné rovině. V dnešní době se používá především v mineralogii a při zkoumání některých anizotropních systémů (příčně pruhovaný sval, buněčné stěny, škrobová zrna). Ovšem při zavedení elektronového mikroskopu ztratil na významu.

Stavba mikroskopu[upravit | editovat zdroj]

Polarizace je uskutečněna filtry (polarizátor, analyzátor), které jsou umístěny v optické ose mikroskopu.

Polarizátor – v osvětlovací soustavě (pod kondenzorem nebo v něm).
Analyzátor – za objektivem (v tubusu nebo nad okulárem).

Jsou-li polarizační roviny těchto filtrů k sobě kolmé (filtry jsou zkřížené), je zorné pole mikroskopu temné.

Princip[upravit | editovat zdroj]

Krystaly cholesterolu v polarizačním mikroskopu

Metoda využívá interakce světla s opticky anisotropními látkami, při které dochází k tzv. dvojlomu.
Paprsek procházející vzorkem se rozdělí na dva nové, jejichž vektory kmitají v rovinách vzájemně kolmých: jeden kmitá kolmo k polarizační rovině analyzátoru a dál tedy neprojde, druhý rovnoběžně s ní.
Rovnoběžně kmitající paprsek projde analyzátorem a projeví se světle, příp. barevně (při použití bílého světla vlivem interference).
- Jednolomé látky – voda, cytoplasma, buněčné jádro:
  - Zůstávají při zkřížených filtrech tmavé (nejsou zobrazeny).
- Dvojlomé látky – krystaly, celulózové buněčné stěny:
  - vytvářejí řádný a mimořádný paprsek, a proto jsou při zkřížených filtrech zobrazeny světle na tmavém pozadí.

Použití[upravit | editovat zdroj]

Mineralogie (identifikace krystalických látek).
Pro zobrazení lineárně uspořádaných buněčných struktur, např. tonofibril.
V případech, kdy je potřeba vyloučit chyby vzniklé dvojlomem (cytofotometrické experimenty, patologie).