Stravování pracujících

Z WikiSkript

Pracovní zatížení populace prošlo za posledních 30 let velkými změnami, které by se měly projevit i změnou jejch zaběhlých stravovacích návyků:

  • snížil se počet pracovníků, kteří jsou vystaveni těžké fyzické práci (dnes se s ní setkáváme např. u horníků, dřevorubců, záchranářů),
  • přibylo zaměstnání s převážně sedavým způsobem (př. administrativa, bankovnictví),
  • narostla práce s počítačem (opět sedavá zaměstnání).

Je nutno si uvědomit, že ne ve všech profesích lidé pracují za stejných podmínek, tomu musíme stravu přizpůsobovat (fyzicky náročná práce, práce v kanceláři, práce na směny, noční provozy atd.).

Příklady výživových doporučení pro některé skupiny pracujících[upravit | editovat zdroj]

Výživa zaměstnanců se liší:

  • dle typu práce
  • dle energetického výdeje při práci
  • dle nároků na termoregulaci
  • dle výskytu škodlivin na pracovišti
  • ve směnných provozech

Všechny skupiny obyvatelstva by měly dbát na dostatečný přísun vitamínu C. Zvláště pak lidé intenzivně duševně pracující či lidé pracující v místech s vyšší mírou znečištění životního prostředí (např. místa s vysokým automobilovým provozem, průmyslové a těžební oblasti). Vitamin C (stejně jako např. vitamin E) je antioxidant, což znamená, že omezuje aktivitu volných kyslíkových radikálů (vyskytujících se ve zvýšeném množství v těchto oblastech a poškozující lidský organismus) a má zásadní úlohu v adaptační reakci na stres, což je příznivé právě u intenzivně duševně pracujících.

Strava těžce pracujících[upravit | editovat zdroj]

Tento typ práce nacházíme u horníků, některých dělníků, ale také např. u hasičů či záchranářů. Je zřejmé, že jejich energetický výdej bude relativně vysoký, je proto třeba aby přijímali více energie, čehož docílíme zvýšením podílu (kvalitního) tuku ve stravě. Současně dbáme na adekvátní přísun plnohodnotných bílkovin, které zajišťují zvětšení svalové hmoty potřebné pro výkon jejich profese. Pro zajištění vyšší reaktivity a tím i snížení rizika úrazů sledujeme zajištění dostatečného příjmu vitamínů skupiny B. Pro vyšší ztráty tekutin pocením navýšíme i jejich příjem. Stejně jako u všech ostatních skupin lidí by strava měla být pestrá a vyvážená.

Stravování v horkých provozech[upravit | editovat zdroj]

Strava by měla být energeticky přiměřená, s menším zastoupením tuků, ale dostatkem sacharidů a bílkovin v podobě více nízkoenergetických příkrmů. Lidé pracující v horkých provozech se více potí, s čímž souvisí nutnost zvýšeného přísunu vhodných tekutin (s potem odchází nejen voda, ale i určité množství solí – chlorid sodný, draselné soli, vápenaté i hořečnaté) v podobě minerálních vod (u kterých nutno střídat druhy), slabě slazených ovocných či zelených čajů, v případě nutnosti lze pít i iontové nápoje, což ale při jinak pestré a vyvážené stravě není nezbytné. Pro organismus je náročné vyrovnávat se s přechody z horka do chladu; jako prevence infekcím poslouží dostatečné množství vitamínů. Tendenci ke snížené chuti k jídlu (dáno prací v horku) lze minimalizovat zvýšeným ochucováním jídel (koření, sůl).

Stravování v chladném prostředí[upravit | editovat zdroj]

Práce v chladném prostředí je široký pojem. Může se jednat např. o zaměstnance skladovacích prostor, kteří se pohybují po velkou část pracovní směny v chladících či mrazících místnostech, kde se teplota může pohybovat až okolo −30 °C, nebo neustále přecházejí z prostředí chladného do teplého. Tito pracovníci by, kromě adekvátního oblečení, měli konzumovat stravu lehce bohatší na tuky, než odpovídá zásadám racionální výživy a mít obecně energeticky lehce zvýšený příjem. Během pracovní doby by měli pravidelně pít teplé nápoje a vyvarovat se nápojů obsahujících alkohol.

Stravování v chemických provozech[upravit | editovat zdroj]

Pracovníci v chemických provozech by měli dbát na přiměřený energetický příjem s dostatkem sacharidů a bílkovin, s lehce zvýšeným příjmem vitaminů a minerálů.

Směnný provoz[upravit | editovat zdroj]

Práce ve směnném provozu znamená, že je pracovní doba nepravidelná, v různé denní době. I přes všechna pozitiva z ekonomického hlediska, může tento typ zaměstnání mít i vliv negativní, a to zejména na zdravotní stav pracovníků. Lidské tělo je nastaveno na práci ve dne a režim spánku v noci. Na změnu se dá do určité míry zvyknout, hůře je ale snášena v případě, že zaměstnanec pracuje jednou v noci a jednou ve dne. Proto by stravovací režim měl být co možná nejvíc podobný normě. Vezmeme-li v potaz např. žaludek, který pracuje během dne a přes noc je relativně v klidu, je nutné tomu podřídit i způsob stravování. V žádném případě to ale neznamená, že v noci by pracovník neměl jíst vůbec. V noci by jídla měla být malá, lehce stravitelná, v pravidelných 2–3 hodinových intervalech, nezapomínat na pitný režim. V případě noční směny by poslední lehké jídlo mělo být okolo 4 hodiny ranní, v rámci zachování metabolického klidu během spánku.

Legislativa[upravit | editovat zdroj]

Zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) stanoví, že zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování. Zaměstnavatel je tedy ze zákona povinen umožnit zaměstnanci např. opustit pracoviště za účelem návštěvy restaurace v době zákonné přestávky na jídlo a oddech (tuto povinnost nemá pouze v případě, že je zaměstnanec vyslán na služební cestu – v tomto případě je ale zaměstnavatel povinen platit zaměstnanci tzv. diety, které jsou určeny k pokrytí výdajů na nocleh a stravu, také ale záleží na místu výkonu zaměstnání uvedeného ve smlouvě – pokud je uvedena „Evropa“, zaměstnavatel zaměstnance vlastně ani na služební cestu nevysílá, tudíž není povinen diety hradit).

  • Zajištění stravování v průběhu pracovní směny je plně osobní věci zaměstnance.
  • Zaměstnavatel může pomocí vnitřního předpisu blíže specifikovat stravování na pracovišti.
  • Zaměstnavatel se může a nemusí na zajišťování stravování organizačně i finančně podílet (poskytnutí příspěvku na úhradu stravování, zajištění prostor pro provoz restauračního stravování a nebo jej i plně zabezpečit – např. závodní stravování či dovoz hotových jídel).
  • Zaměstnanec má dále ze zákona právo na přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce pracovní doby. Jiné nařízení platí u mladistvých zaměstnanců, tj. u pracovníků mladších 18 let – těm musí být přestávka poskytnuta nejpozději po 4,5 hodinách nepřetržité práce.

Při rozhodování o délce přestávky je nutné přihlížet ke způsobu stravování zaměstnanců. Trvání doby přestávky je třeba stanovit tak, aby umožnilo konzumaci jídla včetně času potřebného na cestu do místa stravování a zpět. Přestávka na jídlo se nezapočítává do pracovní doby. U prací, které nelze přerušovat, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se započítává do pracovní doby.
Mladistvému zaměstnanci musí být vždy poskytnuta standardní přestávka, tedy spojená s přerušením práce (nikoliv pouze přiměřená doba na oddech). Přestávka může být rozdělena do několika částí, alespoň jedna z jejích částí musí činit nejméně 15 minut, celková doba odpočinku musí být minimálně 30 minut. Platí, že přestávky v práci na jídlo a oddech se neposkytují na začátku a na konci pracovní doby, slouží k potřebě stravování, nikoliv k pozdějším či časnějším odchodům z a na pracoviště. Využívání zákonné přestávky na jídlo (a oddech) v průběhu pracovní doby ke konzumaci oběda (popř. jiného hlavního jídla v průběhu odpolední, večerní či noční služby) vede k vytváření návyku pravidelného stravování, který je primární v péči o zdraví. Pravidelné a kvalitní stravování přispívá k udržení dobrého fyzického i psychického zdraví zaměstnanců, tím samozřejmě i k zachování pracovní výkonnosti.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • CHRPOVÁ, Diana. S výživou zdravě po celý rok. 1. vydání. Praha : Grada, 2010. ISBN 978-802-4725-123.
  • KUDLOVÁ, Eva, et al. Hygiena výživy a nutriční epidemiologie. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1735-0.