Transmembránový transport

Z WikiSkript

Buněčná membrána je semipermeabilní neboli polopropustná. Látky, které skrz ní přechází mohou prostupovat volně nebo pomocí membránových přenašečů. Transport látek pak může být aktivní nebo pasivní.

Difuze
Osmotický tlak

Pasivní transport[upravit | editovat zdroj]

Penetrující integrované proteiny

Pasivní transport je přenos látek přes buněčnou membránu, který probíhá samovolně prostřednictvím kanálů a přenašečových proteinů. Na rozdíl od aktivního transportu tento děj nespotřebovává žádnou chemickou energii (ATP). Pasivní transport závisí na propustnosti buněčné membrány, která je složena z dvojité vrstvy fosfolipidů a vmezeřených bílkovin. Základními typy pasivního transportu jsou prostá difuze, usnadněná difuze a osmóza.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Pasivní transport.

Difuze[upravit | editovat zdroj]

Difuze je spontánní proces pronikání částic jedné látky do druhé se snahou o rovnoměrné prostoupení do celého objemu. Nastává z důvodu neuspořádaného tepelného pohybu částic. Látky mají tendenci přecházet z prostředí o vyšší koncentraci do prostředí s nižší koncentrací. Difuze není energeticky náročný děj. Difuze umožňuje pohyb látek uvnitř buněk a tím látkovou výměnu.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Difuze.

Prostá difuze[upravit | editovat zdroj]

Prostá difuze umožňuje transport látek po koncentračním spádu (z míst s vyšší koncentrací do míst s nižší koncentrací). Probíhá u polárních molekul malých rozměrů nebo různých druhů plynů.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Prostá difuze.

Facilitovaná difuze[upravit | editovat zdroj]

Facilitovaná difuze je typ pasivního transportu, při kterém přecházejí přes membránu látky po svém elektrochemickém gradientu pomocí přenašečů zabudovaných do membrány.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Facilitovaná difuze.

Osmóza[upravit | editovat zdroj]

Osmóza je typ pasivního transportu, při kterém přestupuje rozpouštědlo (nejčastěji voda) přes polopropustnou membránu z prostoru s méně koncentrovaným roztokem do prostoru s více koncentrovaným roztokem.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Osmóza.

Prostup iontovými kanály[upravit | editovat zdroj]

Iontové kanály spolu s přenašečovými proteiny jsou struktury, které se účastní transportů přes biologickou membránu. Můžeme je dělit dle principu jejich otevření.

  • Iontové kanály stále otevřené
  • Iontové kanály napěťově řízené
  • Iontové kanály chemicky řízené
  • Iontové kanály řízené napětím i chemicky
  • Iontové kanály řízené mechanicky
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Iontové kanály.

Aktivní transport[upravit | editovat zdroj]

I – uniport, II – symport, III – antiport

Aktivní transport je přenos látek přes buněčnou membránu, který je narozdíl od pasivního transportu spjat se spotřebou energie. Díky dodané energii, která vzniká nejčastěji štěpením ATP, je možné vykonávat tento transport i proti směru koncentračního gradientu (koncentračního spádu).

Aktivní transport umožňují specializované integrální membránové proteiny zabudované v buněčné membráně:

  • Iontové pumpy – iontové kanály vybavené enzymem ATPáza.
  • Přenašečové proteiny vybavené enzymem ATPáza.
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Aktivní transport.
Schéma funkce sodno-draselné pumpy

Iontové pumpy[upravit | editovat zdroj]

Iontové pumpy jsou penetrující integrální proteiny v buněčné membráně, které slouží k přenosu látek proti koncentračnímu gradientu. Při přenosu látek dochází ke spotřebě ATP.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Iontové pumpy.
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Sodno-draselná pumpa.


Endocytóza[upravit | editovat zdroj]

Typy endocytózy

Endocytóza je energeticky a materiálově náročný proces charakteristický pro živočišné buňky. Při endocytóze dochází k pohlcování částic z vnějšího prostředí. Buňky jsou od vnějšího prostředí odděleny cytoplazmatickou membránou. Endocytózou se do nich dostávají například některé hormony, lipoproteinové částice, viry, protilátky, ale i poškozené buňky či bakterie.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Endocytóza.

Fagocytóza[upravit | editovat zdroj]

Fagocytóza je schopnost buněk pohlcovat cizorodé částice, mikroby či poškozené buňky.[1] Buňky schopné fagocytózy se podílejí na nespecifické imunitě organizmuantigen prezentující buňky, monocyty, z kterých se vyvíjejí jednotlivé druhy makrofágů (Kupfferovy buňky, histiocyty, mikroglie a další), a bílé krvinky (neutrofilní leukocyty, eozinofilní leukocyty).

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Fagocytóza.

Pinocytóza[upravit | editovat zdroj]

Pinocytóza je jedním z podtypů endocytózy. Při pinocytóze buňka přijímá extracelulární tekutinu (extracellular fluids = ECF) a velmi malé částice.

Exocytóza
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Pinocytóza.

Exocytóza[upravit | editovat zdroj]

Exocytóza je kontinuální proces, při němž buňka vylučuje skrze buněčnou membránu (plasmalemu) větší částice (např. makromolekuly) přímo do extracelulární matrix. Membránový měchýřek (vesikula) obsahující sekret putuje k membráně, splyne s ní a následně uvolní vnitřní obsah do svého okolí.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Exocytóza.
Membránový transport: A - prostá difuze; B - stále otevřené iontové kanály; C, D - řízené iontové kanály; E - symport


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ŠVÍGLEROVÁ, Jitka. Fagocytóza [online]. Poslední revize 2009-02-18, [cit. 2011-01-02]. <http://wiki.lfp-studium.cz/index.php?title=Fagocyt%C3%B3za&oldid=137>.

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

  • KODÍČEK, M. a V. KARPENKO. Biofysikální chemie. 1. vydání. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0791-1.
  • VAJNER, Luděk, Jiří UHLÍK a Václava KONRÁDOVÁ. Lékařská histologie I. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-1860-9.
  • KONRÁDOVÁ, Václava, et al. Funkční histologie. 2. vydání. H + H, 2000. 291 s. ISBN 978-80-86022-80-2.
  • HALL, J.E a A.C GUYTON. Textbook of Medical Physiology. 12. vydání. Philadelphia : Saunders Elsevier, 2011. ISBN 978-1-4160-4574-8.
  • MESCHER, Anthony L. Junqueira's basic histology: text and atlas. Thirteenth edition. New York [etc.]: McGraw-Hill Medical, 2013. ISBN 978-0-07-178033-9.
  • HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.
  • BROOKER, Robert. Biology. 2. vydání. New York : McGraw-Hill Science/Engineering/Math, 2011. ISBN 9780073532240.
  • ALBERTS, Bruce, Dennis BRAY a Alexander JOHNSON. Základy buněčné biologie. 2. vydání. Ústí nad Labem : Espero Publishing, 1998. ISBN 80-902906-2-0.