Tularémie

Z WikiSkript
Tularémie
Tularemia
Zajíc polní (zdroj tularémie)
Zajíc polní (zdroj tularémie)
Původce Francisella tularensis
Rizikové faktory manipulace s uhynulými zvířaty, klíště
Přenos přímý kontakt se sekrety uhynulých zvířat, hmyzím vektorem
Inkubační doba 2–10 dní [1]
Klinický obraz primární ulcerózní léze v místě vstupu, zduření regionálních uzlin, horečka
Diagnostika klinický obraz + speciální metody
Léčba antibiotická
Komplikace kolikvace uzlin, plicní a tyfová forma
Očkování u exponovaných
Incidence v ČR 100 případů ročně [1]
Klasifikace a odkazy
MKN-10 A21
MeSH ID D014406
MedlinePlus 000856
Medscape 230923
Kožní defekt po průniku Francisella tularensis
Kolonie Francisella tularensis na čokoládovém agaru

Tularémie (zaječí nemoc) je závažné infekční onemocnění způsobené bakterií Francisella tularensis. Postihuje především zajíce a polní hlodavce, ale je přenosné i na jiná zvířata a na člověka. Postižená zvířata ztrácejí plachost, potácejí se při pohybu, jsou malátná a dají se snadno chytit.

Rezervoárem nákazy v přírodě jsou infikovaní hlodavci. Přenašečem pak členovci sající krev (komáři, mouchy, blechy, ovádi, klíšťata). K infekci dochází přes dýchací ústrojí, trávicí ústrojí, přes spojivky nebo kůži.

Francisella tularensis je malá, gram-negativní, nepohyblivá, opouzdřená, pleomorfní krátká tyčinka. Jde o fakultativně intracelulárního parazita. Na většině laboratorních médií roste špatně nebo vůbec a k izolaci je zapotřebí speciální glukózo-cysteinový krevní agar.

Epidemiologie a symptomy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Francisella tularensis způsobuje tularémii (název odvozen od kalifornského města Tulare). Primárním rezervoárem jsou králíci, zajíci a klíšťata. Člověk se obyčejně nakazí po hmyzím kousnutí (hlavně klíšťata, ale i např. roztoči a komáři), nebo při kontaktu s tularemickými zvířaty. Lidské onemocnění je charakteristické fokálním vředem v místě vniknutí do organizmu a zvětšením místních mízních uzlin.

Již jen asi 10–50 bakterií způsobí chorobu, jsou-li vdechnuty nebo vpraveny intradermálně. Na druhou stranu k infekci orální cestou je zapotřebí velmi velké inokulum (~108 organismů). Inkubační perioda trvá 2–10 dní.[1] Nejběžnější je ulceroglandulární forma. Objeví se ulcerace v místě průniku do organismu doprovázená horečkou, zimnicí, malátností, únavou a lymfadenopatií. Lymfatické uzliny mají tendenci ke kolikvaci a tvorbě píštělí. Obvykle se objeví bakteriémie a bakterie pak rostou intracelulárně v retikuloendoteliálním systému. Rozsev pomocí krve umožňuje vznik fokálních lézí v mnoha orgánech.

Klinické formy tularémie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. zevní – ulceroglandulární, glandulární, okuloglandulární, oroglandulární (tularemická angína),
  2. vnitřní – střevní nebo plicní forma,
  3. generalizovaná – septická nebo tyfoidní forma.

Patogeneze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Obal bakterie jí poskytuje odolnost vůči fagocytóze. Většina příznaků je způsobena buněčně zprostředkovanou hypersenzitivitou.

Diagnóza[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

F. tularensis je těžko zviditelnitelná v normálním nátěru. Organizmus může být izolován ze vzorku sputa či uzlinových aspirátů. Bakterie rostou velmi pomalu a proto musí být inkubovány několik dní. Jejich přítomnost je potvrzena specifickými antiséry.

Léčba[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Streptomycin (aminoglykozidové antibiotikum) je uplatnitelný na všechny formy tularémie. Dále je možno použít flourochinolony nebo rifampicin. Pro prevenci tularémie existuje lyofilizovaná atenuovaná vakcína.

Prognóza[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Úmrtnost neléčených pacientů se pohybuje v rozmezí 5–15 %.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • GILLESPIE, SH a KB BAMFORD. Medical Microbiology and Infection at a Glance. 1. vydání. London : Blackwell Science, 2000. ISBN 978-1405111737.
  • BERAN, GW a KB BAMFORD. Handbook of Zoonoses, Section A: Bacterial, Rickettsial, Chlamydial and Mycotic. 2. vydání. Florida : CRC Press, 1994. ISBN 978-0849332050.
  • BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.
  • CHALUPA, Pavel. Stáž z infekčního lékařství. Infekční klinika 1. LF UK a FNB, 2011.

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. a b c Rozsypal, Hanuš. Základy infekčního lékařství. - vydání. Charles University in Prague, Karolinum Press, 2015. 572 s. s. 376. ISBN 8024629321.