Tularémie

Z WikiSkript
Kožní defekt po průniku Francisella tularensis
Kolonie Francisella tularensis na čokoládovém agaru

Tularémie je závažné infekční onemocnění způsobené bakterií Francisella tularensis. Postihuje především zajíce a polní hlodavce, ale je přenosné i na jiná zvířata a na člověka. Postižená zvířata ztrácejí plachost, potácejí se při pohybu, jsou malátná a dají se snadno chytit.

Rezervoárem nákazy v přírodě jsou infikovaní hlodavci. Přenašečem pak členovci sající krev (komáři, mouchy, blechy, ovádi, klíšťata). K infekci dochází přes dýchací ústrojí, trávicí ústrojí, přes spojivky nebo kůži.

Francisella tularensis je malá, gram-negativní, nepohyblivá, opouzdřená, pleomorfní krátká tyčinka. Jde o fakultativně intracelulárního parazita. Na většině laboratorních médií roste špatně nebo vůbec a k izolaci je zapotřebí speciální glukózo-cysteinový krevní agar.

Epidemiologie a symptomy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Francisella tularensis způsobuje tularémii (název odvozen od kalifornského města Tulare). Primárním rezervoárem jsou králíci, zajíci a klíšťata. Člověk se obyčejně nakazí po hmyzím kousnutí (hlavně klíšťata, ale i např. roztoči a komáři). Lidské onemocnění je charakteristické fokálním vředem v místě vniknutí do organizmu a zvětšením místních mízních uzlin.

Již jen asi 10–50 bakterií způsobí chorobu, jsou-li vdechnuty nebo vpraveny intradermálně. Na druhou stranu k infekci orální cestou je zapotřebí velmi velké inokulum (~108 organismů). Inkubační perioda trvá 3–10 dní.

Klíště – vektor tularémie

Nejběžnější je ulceroglandulární forma. Objeví se ulcerace v místě průniku do organismu doprovázená horečkou, zimnicí, malátností, únavou a lymfadenopatií. Lymfatické uzliny mají tendenci ku kolikvaci a tvorbě píštělí. Obvykle se objeví bakteriémie a bakterie pak rostou intracelulárně v retikuloendoteliálním systému. Rozsev pomocí krve umožňuje vznik fokálních lézí v mnoha orgánech.

Klinické formy tularémie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. zevní – ulceroglandulární, glandulární, okuloglandulární, oroglandulární (tularemická angína),
  2. vnitřní – střevní nebo plicní forma,
  3. generalizovaná – septická nebo tyfoidní forma.

Patogeneze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Obal bakterie jí poskytuje odolnost vůči fagocytóze. Většina příznaků je způsobena buněčně zprostředkovanou hypersenzitivitou.

Diagnóza[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

F. tularensis je těžko zviditelnitelná v normálním nátěru. Organizmus může být izolován ze vzorku sputa či uzlinových aspirátů. Bakterie rostou velmi pomalu a proto musí být inkubovány několik dní. Jejich přítomnost je potvrzena specifickými antiséry.

Léčba[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Streptomycin (aminoglykozidové antibiotikum) je uplatnitelný na všechny formy tularémie. Dále je možno použít flourochinolony nebo rifampicin. Pro prevenci tularémie existuje lyofilizovaná atenuovaná vakcína.

Prognóza[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Úmrtnost neléčených pacientů se pohybuje v rozmezí 5–15 %.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • GILLESPIE, SH a KB BAMFORD. Medical Microbiology and Infection at a Glance. 1. vydání. London : Blackwell Science, 2000. ISBN 978-1405111737.
  • BERAN, GW a KB BAMFORD. Handbook of Zoonoses, Section A: Bacterial, Rickettsial, Chlamydial and Mycotic. 2. vydání. Florida : CRC Press, 1994. ISBN 978-0849332050.
  • BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.
  • CHALUPA, Pavel. Stáž z infekčního lékařství. Infekční klinika 1. LF UK a FNB, 2011.