Cytokiny

Z WikiSkript

Cytokiny jsou molekuly, které přenáší důležitou informaci mezi buňkami a mají vliv na regulaci růstu, dělení buňky, diferenciaci, zánět a obranyschopnost.[1] Jsou zároveň základními regulátory imunitního systému a pro některé účely je nutné koordinované působení několika různých cytokinů – tyto synergistické a antagonistické interakce mezi cytokiny nazýváme cytokinová síť.[2] Cytokiny se v těle nachází buď rozpuštěné v tekutině (plazma, tkáňová tekutina) nebo vázané na membránu (tzv. membránové formy).

Cytokinové receptory a přenos signálu – všeobecné schéma

Základní charakteristika cytokinů[upravit | editovat zdroj]

  • pleiotropie: působení cytokinů na několik různých druhů buněk (např. B-lymfocyty, mastocyty),
  • specificita: účinek je typický jen pro daný cytokin,
  • redundance: některé cytokiny mohou být pro změnu nahrazeny jinými, např. IL-2 i IL-4 stimulují proliferaci B-lymfocytů,
  • synergismus: účinky různých cytokinů se vzájemně doplňují,
  • antagonismus: jeden cytokin blokuje účinky jiného cytokinu (např. IFN-γ blokuje přepnutí na syntézu IgE, který indukuje IL-4[1]),
    Působení cytokinů
  • působení v kaskádě: jeden cytokin indukuje tvorbu jiného.


Působení cytokinů (dané vzdáleností cílové struktury) může být:

  • autokrinní,
  • parakrinní,
  • endokrinní. (viz obrázek vpravo pro podrobnosti)

Receptory cytokinů[upravit | editovat zdroj]

Příklad receptoru pro IL-7
Zapojení cytokinů do regulace buněčného cyklu a apoptózy

Receptory pro cytokiny se skládají ze dvou (případně tří) podjednotek:

  1. první podjednotka slouží pro specifickou vazbu cytokinu (je uložena extracelulárně),
  2. druhá (a případně třetí) slouží ke spojení s intracelulárními signalizačními molekulami.


Přenos signálu probíhá většinu prostřednictvím proteinkináz (nejčastěji kinázy skupiny Jak). Tyto kinázy jsou nekovalentně vázány na intracelulární část receptoru. Po navázání cytokinu dojde k přiblížení kináz k sobě a k jejich vzájemné aktivaci. Aktivované enzymy fosforylují další proteiny a spouští se celá kaskáda.

Kromě proteinkináz je nutné připomenout i G-proteiny (mimochodem, v r. 2012 byla za studium G proteinů udělena Nobelova cena). Receptory pro chemokiny (viz níže) jsou asociované právě s G proteiny. Princip funkce je odlišný od proteinkináz, ale důsledky jsou podobné: změna aktivity enzymů, regulace buněčného cyklu, degranulace apod.

Nakonec existují některé receptory (např. pro FGF, EGF, TGF-β), které mají ve své cytoplazmatické části kinázovou doménu (tzv. receptorové kinázy).

Konečné výsledky signalizace závisí na povaze receptoru a na spolupůsobení jiných signálů. Může jít téměř o cokoliv od stimulace proliferace, přes změnu aktivity iontových kanálů a membránových enzymů, až po navození apoptózy.

Klasifikace [2][upravit | editovat zdroj]

Historicky se hovořilo o lymfokinech a monokinech (molekuly secernované lymfocyty, resp. monocyty), není to ale moc přesné dělení a dnes se už nepoužívá. Cytokiny tedy můžeme dělit do několika skupin:

  • interleukiny (regulují prevážně leukocyty),
  • chemokiny (např. IL-8, mají chemotaktickou aktivitu),
  • interferony (složka protivirové imunity),
  • transformující růstové faktory (transforming growth factors, TGF) – TGF-α stimuluje mitózu, TGF-β inhibuje mitózu (strukturně odlišné molekuly),
  • faktory stimulující kolonie (colony stimulating factors, CSF) – stimulují diferenciaci buněk v kostní dřeni,
  • faktory nekrotizující nádory (tumour necrosis factors, TNF) – většinou indukují apoptózu,
  • jiné růstové faktory – např. erytropoetin, FGF.

Klasifikace podle funkce[upravit | editovat zdroj]

Toto dělení je jen přibližné, ale umožňuje se alespoň zhruba zorientovat ve spletité cytokinové síti:

  • zánět podporující cytokiny (prozánětlivé), včetně chemokinů: TNF, IL-1, IL-4,IL-6, IL-8, IL-12,
  • zánět inhibující cytokiny (protizánětlivé): IL-6, IL-10, TGF-β,
  • cytokiny s aktivitou růstových faktorů hemopoetických buněk: IL-2, IL-3, IL-4, IL-5, C-CSF, CD70, CD30L,
  • cytokiny uplatňující se v humorální imunitě (Th2): IL-4, IL-5, IL-9, IL-10, IL-13, TGF-β,
  • cytokiny uplatňující se v buněčné imunitě (Th1): IL-1, IL-2, IL-12, IL-15, IFN-γ, TNF,
  • cytokiny s antivirovým účinkem: IL-28, IFN-α, IFN-β, IFN-γ.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. a b BUC, Milan. Imunológia. 1. vydání. Bratislava : Veda, 2001. s. 217. ISBN 80-224-0667-8.
  2. a b HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2005. 279 s. s. 95. ISBN 80-7254-686-4.

Použitá literatúra[upravit | editovat zdroj]

  • BUC, Milan. Imunológia. 1. vydání. Bratislava : Veda, 2001. ISBN 80-224-0667-8.


  • HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2005. 279 s. ISBN 80-7254-686-4.