Játra

Z WikiSkript
Změněno.png

Játra jsou největší exokrinní žlázou v těle a životně nezbytným orgánem. Díky velké prokrvenosti mohou sloužit především jako centrum zpracování živin z potravy, metabolické a detoxikační centrum, zásobovací sklad glykogenu, bílkovin a lipidů. Svou exokrinní funkcí zajišťují vylučování žluče, která pomáhá v trávení tuků. V embryonálním stádiu jsou také sídlem krvetvorby.

Anatomie jater[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Facies diaphragmatica (pohled zeshora)
Facies visceralis

Játra mají tvar trojrozměrného trojúhelníku s dlouhou přeponou z dolní pravé strany na horní levou stranu. U dospělého člověka váží průměrně kolem 1,5 kg a proteče jimi 1,5 l krve/min. Jsou uložena pod pravou částí klenby brániční a svým koncem zasahují přes levou mediální část bránice. Viscerální plochou naléhají na břišní orgány (výrazné otisky), svou horní částí jsou srostlá s bránicí.

  • facies diaphragmatica – část jater přiložená k bránici
  • facies visceralis – dolní část jater obrácená k břišním orgánům
  • tyto plochy vpředu odděluje ostrá margo inferior, vzadu přechází viscerální část v diaphragmatickou bez ostré hranice

Peritoneum vytváří téměř na celé ploše jater lesklý povlak – tunica serosa. Pouze na diafragmatické ploše kde přechází f. diaphragmatica v f. visceralis je area nuda, která není serosou povlečena.

V těle jsou játra fixována četnými ligamenty a nitrobřišním tlakem.

Serosa je pomocí tela subserosa připojena k tunica fibrosa (capsula Glissoni), což je pevný a neposunlivý povlak jaterní tkáně. Tunica souvisí s vazivem a cévami uvnitř jater.

Játra jsou rozdělena, podobně jako plíce, v laloky:

  • lobus dexter – největší jaterní lalok umístěný napravo
  • lobus sinister – menší a plochý levý lalok
  • lobus quadratus – čtverhranný lalok vpředu mezi pravým a levým lalokem, viditelný zejména na facies visceralis
  • lobus caudatus – oválný lalok vzadu mezi pravým a levým lalokem

Facies visceralis[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zejména na této straně jsou vidět sagitální jaterní rýhy – levá a pravá a mezi nimi rýha příčná. Oddělují laloky a lze si je představit jako písmeno H. Příčná vkleslina je nazývána porta hepatis, která obsahuje:

  • vstupující a. hepatica propria (vpředu vlevo) a v. portae (vzadu)
  • vystupující ductus hepaticus dexter et sinister (pravý a levý žlučovod), ten se spojuje v ductus hepaticus communis (vpředu vpravo)

Mezi další důležité útvary na této straně patří fossa vesicae biliaris (uložení žlučníku) při pravém boku lobus quadratus, kde se skladuje a upravuje žluč. Posledním výrazným útvarem je sulcus venae cavae laterálně od lobus caudatus, kde probíhá vena cava inferior. Dolní dutá žíla má buď příčný proužek z lig. venae cavae, nebo je zcela obklopena jaterní tkání.

Poloha a projekce jater[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Uložení orgánů v dutině břišní

Játra jsou uložena v brániční klenbě, dotýkají se přitom:

Orgány zanechávají na f. visceralis příslušné otisky.

Z porta hepatis odstupuje dvojitý list peritonea jako omentum minus, ten pokračuje na pars abdominis oesophagi a curvatura minor žaludku. Končí na začátku duodena v lig. hepatoduodenale.

Játra se promítají v regio hypochondriaca dextra (chrupavky dolních žeber napravo). Margo inferior začíná na okraji pravého žaberního oblouku a pokračuje do medioklavikulární čáry (okraj za 8. žebrem). Odtud postupuje šikmo doleva vzhůru (prostředkem vzdálenosti mezi proc. xiphoideus a pupkem) a končí za okrajem levého žaberního oblouku, přibližně kolem středu vzdálenosti okraje sterna a levé medioklavikulární čáry.

Histologie jater[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Hepatocyt[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Polyedrická buňka o rozměrech cca 20–30 μm. Běžně obsahuje jedno nebo dvě jádra, která mohou být polyploidní. Je to buňka všestranná s vysokou metabolickou aktivitou. Na straně obrácené ke kapiláře (do Disseho prostoru) obsahuje mikroklky pro větší plochu na vstřebání živin.

Buňka obsahuje eosinofilní cytoplazmu, zejména díky četným mitochondriím a hladkému endoplazmatickému retikulu. To má hned několik funkcí – zejména methylaci, oxidaci a konjugaci k úpravě xenobiotik, než se vyloučí z těla.

Přítomno je i drsné endoplazmatické retikulum pro proteosyntetickou aktivitu. Ta vytváří shluky v tzv. bazofilní tělíska. Zde jsou syntetizovány jak proteiny potřebné pro buňku, tak proteiny krevního séra (tj. albuminy, protrombiny, fibrinogeny, lipoproteiny). Ty se neskladují, ale rovnou unikají do krevního řečiště.

V hrubých, elektrodenzních granulech skladuje buňka jaterní glykogen, který se vytváří nebo degraduje pro potřeby organismu.

Mezi další velmi významné součásti hepatocytu řadíme vysoký počet mitochondrií (kolem 2 000), lyzozomy, peroxizomy nebo Golgiho komplexy. Zásadní je i sekrece žluči.

Histologický preparát

Stavba jaterního parenchymu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Morfologickou jednotku parenchymu tvoří jaterní buňky, které vytvářejí trámce. Mezi těmito trámci jsou fenestrované sinusoidy, kudy přicházejí živiny z v. portae a okysličená krev z a. hepatica propria. Tyto trámce spolu s cévami vytváří radiálně uspořádaný útvar lobulus venae centralis s centrální žílou uprostřed. Ta probíhá osou lalůčku a sbírá krev ze sinusoid, kterou odvádí pryč z jater.

Kontakt krve ve fenestrované kapiláře s mikroklky hepatocytů zajišťuje Disseův prostor (perisinusoidový), kam se krev vylévá. Na luminu sinusoid se dále nachází Kupfferovy buňky (fagocyty) a málo časté Itoovy buňky, které ve své cytoplazmě skladují lipidové kapénky, mikrofilamenta, vitamin A a další významné složky. Mají také podpůrnou funkci při regeneraci jater.[1]

Žlučové cesty a triády[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Žlučové cesty.

Na styku dvou hepatocytů se nachází také žlučový kanálek jehož stěny tvoří jen stěny jaterních buněk. Postupně přechází v ductus biliferi interlobulares. Ty odchází v portobiliárních prostorech, které obsahují tři útvary:

  • arteria interlobularis z a. hepatica propria, která do lalůčku vstupuje
  • vena interlobularis z v. portae, která rovněž do lalůčku vstupuje
  • ductus bilifer interlobularis, který z lalůčku vystupuje

Tento útvar se souhrnně nazývá trias hepatica (Glissonova trias)[2]. Cévy sem přišly z porta hepatis, kdy v. portae povětšinou a. hepatica propria doprovází. Ductus biliferi se sbíhají ve větší a opouštějí portu jako ductus hepaticus dexter et sinister.

Krevní průtok[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Funkční průtok játry zajišťuje v. portae, která přivádí vstřebané živiny ze střev. Výživnou složku pro játra samotná tvoří a. hepatica propria, která je jednou z hlavních větví truncus coeliacus. Přesto se na výživě hepatocytů kyslíkem podílí málo.

Po vstupu přes porta hepatis se obě cévy větví a vznikají aa. et vv. interlobulares – součást trias hepatica. V portobiliárním prostoru navíc vysílají aa. et vv. circumlobulares (distribuční cévy), které jaterní lalůčky obkružují.

V trias hepatica se žíla s tepnou spojí v jaterní sinusoidu mezi jaterními trámci a pokračují až do středu lalůčku ve v. centralis. Ty se spojují až v vena hepatis, která se v sulcus venae cavae vlévá do dolní duté žíly.

Primární jaterní acinus a portální lalůček[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Primární jaterní acinus (vlevo) a portální lalůček

Primární jaterní acinus je funkční jaterní jednotkou, tvořen pomyslnými dvěma trojúhelníky, které se v základnách dotýkají a mají ve svém vrcholu v. centralis. Je zásoben jednou cirkumlobulární žilou a arterií. Ty vysílají cévy do sinusoid dvou přilehlých lalůčků. Primární jaterní acinus se histologicky ještě dělí na tři zóny:[3]

  • zóna I – střed jaterního acinu, je nejblíže cirkumlobulární žíle a tepně, proto je zde nejvyšší kyslíkové a živinné zásobení
  • zóna II – je dále od středu jaterního acinu, menší kyslíkové a živinné zásobení
  • zóna III – nejblíže k centrální véně, zde dorazí kyslík a živiny jako poslední

Toto dělení má funkční význam hlavně pro zkoumání patologických stavů.

Portální lalůček má vrcholy ve třech centrálních žilách se středem v portální triádě. Zaujímá tak funkční části tří jaterních lalůčků.

Regenerace jater[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Byť mají játra pomalou obnovu buněk, regenerační aktivita je vysoká. Ztráta jaterní tkáně, ať už po chirurgické intervenci nebo působením toxických látek, vydá pokyn ke značné proliferaci buněk. To vede k téměř kompletnímu nahrazení původní ztráty tkáně. Pravděpodobně je to způsobeno tzv. chalony[4], které inhibují proliferaci buněk. Pokud je buněk málo, vylučují i málo chalonů a to vede k mitotické aktivitě. V případě mnoha buněk je vylučováno dostatek chalonů k potlačení proliferace.

Při opakovaném poškození jater dochází k proliferaci vaziva, což vede k nevratným změnám.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie 2. Druhé vydání. Praha : Grada, 2002. 488 s. s. 127-138. ISBN 80-247-0143-X.
  • JUNQUIERA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O KELLEY, et al. Základy histologie. 1. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. s. 303-317. ISBN 80-85787-37-7.

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie 2. Druhé vydání. Praha : Grada, 2002. 488 s. s. 134. ISBN 80-247-0143-X.
  2. ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie 2. Druhé vydání. Praha : Grada, 2002. 488 s. s. 135. ISBN 80-247-0143-X.
  3. JUNQUIERA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O KELLEY, et al. Základy histologie. 1. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. s. 308. ISBN 80-85787-37-7.
  4. JUNQUIERA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O KELLEY, et al. Základy histologie. 1. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. s. 315. ISBN 80-85787-37-7.