Limbický systém

Z WikiSkript

Limbický systém lze chápat jako velmi složitý, vzájemně propojený komplex různých struktur nacházejících se na mediální ploše mozkové hemisféry po obou stranách diencephala, shora obepnutý corpus callosum.

Historie pojmu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Schéma limbického systému

O první název se zasloužil francouzský chirurg a anatom Pierre Paul Broca v roce 1878, který strukturu pojmenoval "grand lobe limbique". I přes důkladné studium byl limbický systém dlouho ztotožňován pouze s čichovým mozkem (rhinencephalon), kterému byla chybně přisuzována zásadní důležitost především díky rozsáhlým jednoneuronovým spojům do hippokampální formace a amygdaly. Později se ale zjistilo, že spoje jsou převážně víceneuronové a čichový bulbus je tak pouze jedním z mnoha aferentů v limbickém systému.

V roce 1937 prokázal Papez souvislost s emočním chováním, v roce 1949 pak MacLean přišel s pojmem "viscerální mozek". Další průlom přinesl rok 1958, kdy Walle Nauta rozšířil koncept o napojení na další struktury (jiné než jenom telencefalické a diencefalické)[1]. V poslední době se dokonce prokazují spojitosti s paměťovými mechanizmy, přesto však limbický systém zůstává předmětem intenzivních studií a kvůli jeho složitosti je otázkou, zda vůbec, popř. kdy budeme schopni plně pochopit jeho význam a strukturu.

Struktura limbického systému[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Rozsah limbického systému

Nad strukturou limbického systému se dnes široce debatuje, avšak podle nejnovějších dělení můžeme limbický systém členit na

Limbická korová oblast (lobus limbicus)[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • neokortikální pole – gyrus subcallosus, gyrus cinguli, gyrus parahippocampalis
  • mezokortikální neboli přechodné pole – entorhinální a perirhinální korová oblast, praesubiculum
  • archikortikální pole – hippokampální formace (subiculum, hippokampus, gyrus dentatus)
  • paleokortikální pole – čichová korová oblast


Limbické podkorové struktury[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]


Funkce limbického systému[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mezi nejdůležitější funkce limbického systému patří kontrola úzkosti, strachu, sociálního a emočního chování (především díky amygdale), účast na procesech krátkodobé paměti (dlouhodobá se týká spíše thalamo-kortikálních a intrakortikálních spojů) a dokonce i řízení srdeční činnosti, dýchání (díky napojení na hypothalamus) nebo sekrece endokrinních žláz. K dalším funkcím řadíme souvislost se sexuálními projevy či péčí o potomstvo. Celý komplex funguje i díky dodávání acetylcholinu jako mediátoru ze septum verum. Především kvůli rozsáhlým spojům s asociačními oblastmi frontálního, parietálního a temporálního laloku se limbický systém podílí na smyslovém vnímání a jeho vyhodnocování.

Zapojení limbického systému[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Cingulární korová oblast[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • značně heterogenní oblast složená z areí 23, 24, 25, 29, 30, 31
  • aferentace i eferentace pochází převážně z asociačních oblastí temporálního, parietálního a frontálního laloku
  • velmi důležitý je silný svazek vláken zvaný cingulum, který tvoří součást Papezova okruhu a směřuje do gyrus parahippocampalis
  • projikuje také do podkorových struktur – hlavně do striata, mozečku (přes nuclei pontis), thalamu (přední cingulární oblast do mediálních a intralaminárních jáder, zadní pak do laterálních, anteriorních a do jader pulvinaru)
  • přední cingulární oblast je orientována na emoční reakce, zatímco zadní na verbální paměť či prostorovou orientaci


Gyrus parahippocampalis[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • gyrus cinguli přechází na úrovni splenium corporis callosi v gyrus parahippocampalis (asi 5 cm dlouhý), který je rostrálně zakončen jako uncus gyri parahippocampalis, na němž rozlišujeme gyrus semilunaris (zde se nachází korová jádra amygdaly), gyrus ambiens a zakončení gyrus dentatus
  • ve spodu uncus gyri parahippocampalis je uložená oblast mající zásadní význam pro spojení neokortexu s hippokampální formací nazývající se entorhinální korová oblast (area 28)
  • stejně podstatná je i perirhinální korová oblast (area 35, 36) podél sulcus rhinalis a sulcus collateralis
  • aferentace přichází z asociačních oblastí neokortexu, z prefrontální a čichové kůry, hippokampální formace, amygdaly, thalamu a dalších struktur
  • eferentace je prakticky reciproční (amygdala, anteriorní jádra thalamu, striatum ventrale...), velice důležitý je však svazek vedoucí do hippokampální formace
  • hlavním úkolem gyrus parahippocampalis je prostorová paměť (place cells [2]) a orientace a schopnost rozlišit a rozpoznat objekty


Amygdala[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Corpus amygdaloideum
  • jedná se o soubor jader (šedých hmot CNS) na spodní straně uncus gyri parahippocampalis, který patří vývojově k bazálním gangliím, ale funkčně se řadí k limbickému systému
  1. kortikomediální jádra – na povrchu uncus, vývojově nejstarší, spojena s čichovým bulbem
  2. centrální jádra – jsou malá, uložená dorzálně, pod vlivem stuktur mozkového kmene
  3. basolaterální jádra – tvoří přes 70% objemu, v kontaktu s neokortexem, bohaté na monoaminy
  • amygdala vydává dva důležité svazky převážně eferentních vláken
  1. ventrální amygdalofugální systém se z bazolaterální části amygdaly rozbíhá do thalamu, hypothalamu, mozkového kmene a mozkové kůry
  2. stria terminalis směřují z kortikomediální části amygdaly skrze nucleus caudatus a thalamus obloukovitě k hypothalamu
  • aferentaci zajišťují hlavně asociační oblasti neocortexu, dále pak čichový bulbus, hippokampální formace, ale i četné podkorové struktury (thalamus, hypothalamus, mozkový kmen, cholinergní projekce z nucleus basalis Meynerti)
  • eferentaci představují reciproční spoje (insulární kůra, entorhinální oblast, paleocortex, septum verum)
  • v rámci intraamygdalárních spojů se informace z laterálního jádra (aferentace z neocortexu) dostává do bazálního jádra, kde je spojena s informacemi z hippokampální formace či prefrontální kůry a nakonec putuje do centrálního jádra, které působí jako hlavní eferentní struktura projikující do hypothalamu a mozkového kmene
  • amygdala má velmi bohaté spoje a při jejím dráždění můžeme pozorovat reakci "zvýšené pozornosti" a opačně, při bilaterálním poškození, mizí strach i úzkost, lze tedy říci, že amygdala tvoří součást obranného mechanismu, který je schopen vyhodnotit "nebezpečnost" přibližujícího se objektu nebo jiného organismu[3]
  • amygdala též rozhoduje o pozitivním či negativním "nádechu" daného vjemu a je považována za "centrum epilepsie"


Hippokampální formace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Andersenův okruh
  • používáme pro ni označení archaecortex nebo archicortex, jde o vývojově starou, třívrstevnou korovou oblast složenou ze 3 částí
  1. subiculum – nachází se na horní straně gyrus parahippocampalis, mediálně od něj se nalézá entorhinální korová oblast a praesubiculum (mezocortex), laterálně pak přechází do hippocampu
  2. hippocampus neboli cornu Ammonis – objemově největší struktura hippokampální formace (asi 5cm dlouhý val klenoucí se do postranní komory mozkové) skládající se ze 4 celků (CA1 – CA4), na horním okraji začíná svazek vláken fornix (fimbria fornicis), který spojuje hippokampální formaci se zbytkem limbického systému
  3. gyrus dentatus – mediálně od hippokampu, směrem dopředu se zužuje a vytváří Giacominiho proužek a směrem dozadu následuje fimbria fornicis, vyhlazuje se a nazývá se gyrus fasciolaris
  • na frontálním řezu lze pozorovat, že gyrus dentatus (tvar písmene C) je shora "zakousnutý" do hippokampu (tvar ležícího písmene S)
  • bohatá aferentace přichází z entorhinální kůry, asociačních oblastí neocortexu (přes gyrus cinguli a gyrus parahippocampalis), thalamu, septum verum (cholinergní stimulace), locus coeruleus (noradrenergní stimulace), rafeálních jader retikulární formace (serotoninergní stimulace)
  • intenzita podnětů se zvyšuje, čím více jsou blíže hippokampální formaci, která tak musí zvládat obrovský nápor informací
  • eferentace je částečně reciproční, ale většina signálů odchází přes fornix do thalamu a hypothalamu nebo přes entorhinální korovou oblast do neocortexu; eferentní vlákna jsou převážně excitační s glutamátovým mediátorem


Papezův a Andersenův okruh[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Papezův okruh

Papezův a Andersenův okruh tvoří dva nejdůležitější okruhy spojené s limbickým systémem. Papezův okruh začíná v hippokampální formaci, odkud pokračuje cestou fornixu do hypothalamu (corpora mammillaria) a dále skrze tractus mammillothalamicus do anteriorních jader thalamu. Poté se signály dostávají pomocí vláken capsula interna do gyrus cinguli a přes cingulum do gyrus parahippocampalis, entorhinální korové oblasti (area 28) a nakonec zpět do hippokampální formace. Dříve byl Papezův okruh a struktury, které spojoval, považován za kontrolní mechanismus emočního chování. V poslední době se však prosazuje názor na účast těchto struktur v mechanismech paměti [4] (konsolidace paměťových stop). Andersenův okruh je v podstatě částí Papezova okruhu (dá se z něj vyčlenit) a znázorňuje vnitřní zapojení hippokampální formace.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. ROXO, Marcelo R, et al. The Limbic System Conception and Its Historical Evolution [online]. TheScientificWorldJOURNAL, ©2011. Poslední revize 2011-19-09, [cit. 2012-10-23]. <http://www.tswj.com/2011/157150/>.
  2. DRUGA, Rastislav, Miloš GRIM a Petr DUBOVÝ. Anatomie centrálního nervového systému. 1. vydání. Praha : Galén; Karolinum, 2011. 219 s. s. 128. ISBN 978-80-7262-706-6.
  3. DRUGA, Rastislav, Miloš GRIM a Petr DUBOVÝ. Anatomie centrálního nervového systému. 1. vydání. Praha : Galén; Karolinum, 2011. 219 s. s. 147. ISBN 978-80-7262-706-6.
  4. DRUGA, Rastislav, Miloš GRIM a Petr DUBOVÝ. Anatomie centrálního nervového systému. 1. vydání. Praha : Galén; Karolinum, 2011. 219 s. s. 127. ISBN 978-80-7262-706-6.

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • DRUGA, Rastislav, Miloš GRIM a Petr DUBOVÝ. Anatomie centrálního nervového systému. 1. vydání. Praha : Galén; Karolinum, 2011. 219 s. ISBN 978-80-7262-706-6.
  • DRUGA, Rastislav. Mozková kůra, limbický systém [přednáška k předmětu Anatomie, obor Všeobecné lékařství, 2. LF Univerzita Karlova]. Praha. 17. 05. 2012. 
  • ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. 692 s. ISBN 978-80-247-1132-4.
  • PETROVICKÝ, Pavel, et al. Anatomie s topografií a klinickými aplikacemi. 1. vydání. Martin : Osveta, 2002. 542 s. sv. 3. ISBN 80-8063-048-8.