Péče o nemocné v Byzantské říši

Z WikiSkript

Byzantská říše, zkráceně Byzanc, nebo Východořímská říše, vznikla v roce 395 n. l. a zanikla roku 1453, kdy byla Konstantinopol dobyta osmanskými Turky. Rozkládala se na území východního Středomoří. Byzantská medicína stavěla na základech položených starými Řeky a Římany. I přesto, že byzantská kultura byla převzata od Řeků a instituce z Říma, státním náboženstvím se stalo pravoslavné křesťanství, které mělo velký význam na přístup k péči o nemocné a potřebné.

Byzantská říše v 7. stol. n. l.

Vzhledem k tomu, že byzantská medicína v sobě přechovávala moudrost antické tradice, tak dokázala ovlivnit islámskou medicínu. Stála také za znovuzrozením západní medicíny během renesance. Byzantští lékaři nejenže čerpali vědomosti od svých řecko-římských předchůdců, kterými byli například Galén nebo Hippocrates, ale sami rozšiřovali hranice lidského poznání a pečlivě se starali o jeho dokumentaci. Lékařské kompendium v sedmi knihách, obzvláště podrobný zdroj medicínských znalostí, sepsaný na konci sedmého století Pavlem z Aeginy, se v praxi užíval po dalších 800 let.

Nejstarší Byzantské nemocnice[upravit | editovat zdroj]

V péči o poutníky, chudé či nemocné hrály velkou roli špitály a útulky, které byly rozesety po celém uzemí říše. Nejstarší Byzantské nemocnice, neboli xenony (doslovně „domovy pro cizince“) se začaly vyvíjet během třetího století našeho letopočtu. Byly zakládány panovníky, mnichy i jednotlivci z řad šlechticů a bohatých obchodníků. Byly často spojeny přímo s kláštery. Kromě jídla a přístřeší bylo možné v některých z nich obdržet i lékařskou péči. Tvrdí se, že v mnoha ohledech se podobaly moderním nemocnicím mnohem více než kterékoli jiné ze starověkých institucí poskytujících péči nemocným lidem.

Vznik prvního velkého xenonu se datuje k roku 370 n. l.. Byl vybudován v Caesaree svatým Basilem z Caesarey(329–379 n. l.), guvernérem a biskupem Cappadocii. Ve čtvrtém století se tento koncept rozšířil po celé Byzantské říši. V polovině osmého století se v Byzanci nacházelo kolem 160 charitativních institucí, přičemž u 23–25 se věří, že měly dokonce zdravotnický personál. Valná většina z těch zbylých útulků však sloužila spíše jako hospic než jako nemocnice v dnešním slova smyslu.

Nejznámnější špitál, známý jako Nemocnice Pantokrator, založil císař Jan II. Komnenos(1087–1143 n. l.) a nacházel se v Konstantinopoli. Společně s rozsáhlou knihovnou byl součástí kláštera a svou rozlohou zabíral téměř jeho jednu třetinu. Pacienti mohli být hospitalizování na pěti odděleních. Mohli jsme zde nalézt i oddělení chirurgické a oddělení pro ženy. Na dámském oddělení pracovaly lékařky a ošetřovatelky, oproti svým mužským protějškům však měly lékařky až čtyřikrát nižší plat. Celkem bylo k dipozici mezi 50 až 60 lůžky a zároveň fungovala i ambulance pro pacienty, kteří v nemocnici hospitalizováni nebyli. Lékaři byli dobře trénovaní a s největší pravděpodobností získávali vzdělání na Univerzitě v Konstantinopoli, kterou mohly navštěvovat i ženy.

Oproti ostatním špitálům té doby bylo velmi dobře zajišťeno i osvětlení, topení, ložní prádlo, prostory ke koupání pacientů a latríny. Pacienti byli krmeni dle pečlivě sestaveného vegetariánského dietního plánu a dostávali příspěvky, které jim umožňovaly obstarat si jídlo a pití navíc. Zdravotní péče byla zajišťována velkým množstvím specializovaného personálu kam se řadili lékaři (archiatroi), profesionální zdravotní sestry / asistenti (hypourgoi) a sanitáři (hyperetai). Zakládací listina hovoří také o lékařské škole. Historici si však nejsou jisti jestli tato instituce skutečně sloužila ke vzdělávacím účelům.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • MILLER, Timothy S. The Birth of the Hospital in the Byzantine Empire. 1. vydání. Baltimore : Johns Hopkins University Press, 1997. 328 s. ISBN 978-0-8018-5657-0.
  • HORDEN, Peregrine. Hospitals and healing from antiquity to the later Middle Ages. 1. vydání. Abingdon : Routledge, 2008. 352 s. Variorum Collected Studies Series; ISBN 978-0-7546-6181-8.