Přístrojová technika k UPV/SŠ (sestra)

Z WikiSkript

Ventilátor[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Technické zařízení, které zcela nebo částečně zajišťuje výměnu plynů mezi alveoly a vnějším prostředím
  • Směs je vháněna tzv. Supraatmosferickým tlakem (vyšší tlak než je v okolí přístroje)

Rozdělení ventilátorů[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Rozdělení dle věku pacienta
→ na ventilátor novorozenecký, dětský.
→ univerzální - umožňuje provádět UPV u dětí i dospělých.
→ ventilátor pro dospělé, kde zohledňujeme i váhu pacienta a velikost kanyly.
  • Rozdělení dle užití
→transportní ventilátor, přenosný, určený pro přesun pacienta (např. Oxylog 3000 od firmy Drager či oxylátor).
→ ventilátory k provádění domácí UPV.
→ anesteziologické přístroje umožňující podávání inhalačních anestetik.
→ ICU ventilátory, tzv. servoventilátory, ventilátor schopen sledovat i parametry, které jsou naměřeny v okruhu.
  • Dle konstrukce řídící jednotky:
→ elektronické.
→ mikroprocesorové.
→ mechanické.
  • Dle zajištění inspirační fáze
→ generátory tlaku, průtoku, času, objemu.
  • Standardní X vysokofrekvenční.
  • Poloautomatické X automatické.

Princip činnosti[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Ventilovanému pacientovi je tlak k nádechu generován pouze přístrojem (ozn. Ppres) nebo vzniká v kombinaci s tlakem vyvíjeným dýchacími svaly (ozn. Pmus).
  • Velikost tlaku, který je nutný k nádechu, je dán součtem
  • Tlaku potřebného k překonání odporu respiračního systému (dýchací okruh, plicní tkáň a hrudní stěna).
  • Tlaku nutného k udržení rozepnutých DC.
  • Tlaku nutného k překonání endexpiračního alveolárního tlaku.

Konstrukce - obecné schéma[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Zdroj pohonu – stlačený plyn, elektrická energie.
  • Pohonné zařízení – přeměna energie ze zdroje na pracovní tlak přístroje, který vykoná práci.
  • Řídící jednotka (ŘJ) – koordinuje činnosti a ovládá pohonné zařízení, dle konstrukce určována generace ventilátorů; hardware a software → generace přístrojů.
  • I. Generace – ŘJ pouze mechanická (Chirolog 1, Dräger Oxylog 1000).
  • II. Generace – ŘJ částečně elektronická, jsou zde již jednoduché alarmy (soudobé anesteziologické přístroje, Dräger Oxylog 2000).
  • III. Generace – mikroprocesor umožňující elektronickou zpětnou vazbu a regulaci řídících ventilů na základě snímaných údajů (Dräger Evita2, Puritan Bennett 7200).
  • IV. Generace – multiprocesorové ventilátory umožňující hybridní režimy (Dräger Evita XL, vysokofrekvenční ventilátory).
  • K řídícím proměnným patří tlak, objem, průtok, čas.
  • K fázovým proměnným patří trigger, limitace a cyklování.
  • Zařízení k modulaci exspiria – PEEP ventil.
  • Ovládací prvky – počítačová obrazovka s kurzorem či dotykovým displejem nebo pomocí mechanických ovládacích prvků (páčky, knoflíky na točení apod.).
  • Měření tlaku a průtoku:
  • Tlakový převodník je umístěn buď na Y spojce nebo v některém z ramen okruhu, měřením tlaku je kontrolována funkce přístroje, sledována jeho činnost, nastavení alarmů, dle tlakového gradientu lze iniciovat nádech.
  • Objem je kalkulován dle tlaku a průtoku v čase, zařízení se nazývá pneumotachograf či anemometr
  • Monitorovací jednotka – systém alarmů zajišťující bezpečnost, zobrazuje aktuální hodnoty a jejich trendy, při překročení limitu spustí alarm.
  • Bezpečnostní prvky – záložní zdroj, záložní ventilační režim, antiasfyktický ventil, kompenzace netěsnosti apod.
  • Konstrukce a uspořádání ventilátorů se liší, bez rozdílu však musí splňovat základní požadavky pro nastavení optimální ventilace u konkrétních pacientů.

Okruh ventilátoru[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Jednocestný X dvoucestný systém.
  • Okruhy na jedno použití X okruhy k opakovanému užití.
  • Vyhřívané okruhy X okruhy bez vyhřívání X okruhy s dvojitou stěnou hadic.

Základní parametry[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • FiO2 = frakce kyslíku – procentuální podíl O2 v dýchací směsi (21-100% = 0,21 - 1).
  • MV = minutový objem – množství směsi vdechnuté za 1 min. (MV=Vt x f).
  • Vt = objem vdechnutý na 1 nádech (cca 500 ml).
  • PEEP = hodnota přetlaku (v cm H2O).
  • P-peak = tlak v dýchacích cestách.
  • Celková frekvence : spontánní + „umělé“ dechy.
  • Typ ventilace.

Prostředky pro zvlhčování a ohřívání[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Aktivní zvlhčování – směs proudí přes komorový systém, kde dojte k jejímu ohřátí a zvlhčení sterilní vodou.
  • Pasivní zvlhčování – do okruhu zařazen výměník vlhkosti a tepla (HME filr).

Nebulizátory[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Tryskové X ultrazvukové.
  • Nebulizátor lze připojit buď na koncovku stlačeného plynu u ventilátoru (aplikace aerosolu v synchronizaci s inspiriem) nebo zařazujeme nebulizátor s kontinuálním průtokem z rozvodu kyslíku.
  • Spacery.

Monitorace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Oxymetry – slouží k měření saturace kyslíku (0-100% SPo2) a pulzní frekvenci (20-250 úderů/min.).
  • Kapnometry – slouží k měření vydechovaného CO2.
  • Ventilometry – monitorují ventilační parametry v okruhu anesteziologických přístrojů (VENAR,ANEMAT,N8).

Odsávací zařízení[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Centrální – centrální rozvod.
  • Mobilní – mechanická X elektrická.

ECMO[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Mimotělní membránová oxygenace užívaná v případech, kdy plíce nejsou schopny plnit svojí funkci.
  • Jedná se o systém podobný mimotělnímu oběhu, kdy pomocí katetru je z oběhového systému odebírána krev, která je následně hnána přes oxygenátor a pumpována zpět do těla.
  • Nutná kontinuální heparinizace.

Veno-venózní[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Okysličování žilní krve vrácené zpět do žilního systému.
  • Pouze výměna plynů, nejde o podporu oběhu.
  • Odvodná kanyla je v pravé vena jugularis interna → krev nasávána do pumpy → oxygenátor → návrat do oběhu do vena femoralis.

Veno-arteriální[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Výměna plynů i podpora oběhu.
  • Odvodná kanyla v v pravé v. jugularis interna → krev nasávána do pumpy → oxygenátor → návrat do oběhu pacienta pravou a. carotis communis.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • DOSTÁL, Pavel, et al. Základy umělé plicní ventilace. 2. vydání. Praha : Maxdorf, 2005. ISBN 80-7345-059-3.