Počátky pražské lékařské fakulty

Z WikiSkript

Středověkou medicínu rozdělujeme na klášterní (5. stol.–1. pol. 12. stol.) a scholastickou (12.–16. stol.), během které dochází nejprve na západ od nás, později i u nás, k rozvoji univerzit a univerzitní medicíny.

První lékařské školy a fakulty[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Počátky lékařských fakult.

Pražská lékařská fakulta[upravit | editovat zdroj]

Počátky[upravit | editovat zdroj]

Před založením Univerzity Karlovy získávali graduovaní lékaři své vzdělání v zahraničí. Lékařství u nás vyučováno nebylo. Množství přírodních věd se však dalo studovat od roku 1215 na tzv. studium particulare čili studium generale minus při kostele svatého Víta, kde se vyučovalo předmětům artistické fakulty. Pokusy o založení studia generale v Praze byly už za vlády Václava II. v 90. letech 13. stol. Tyto snahy byly však kvůli odporu šlechty marné. Podařilo se to až Karlu IV., který podle tehdejšího mínění vyjednal 26. ledna 1347 nutné povolení od papeže Klimenta VI. v Avignonu. Na sněmu, který svolal, dostal povolení i od stavů, a tak 7. dubna 1348 založil Karlovu univerzitu, která se stala první univerzitou severní a střední Evropy a byla rozdělená na čtyři národy: český, polský, bavorský a saský. Studentstvo a rektor dostali k dispozici od Karla IV. 19. února 1358 statky v Brozanech, Chudolazech, v Zalezli i na dalších místech.

Lékařská fakulta byla součástí univerzity hned od počátku. Organizační struktury i obsahově bohatá soustava znalostí (např. Galénova medicína) byla přejata od starších západoevropských a jihoevropských univerzit. Neměla jen vychovávat nové lékaře, ale do budoucna měla být i autoritou dohlížející na výkon praxe různých kategorií zdravotníků (např. chirurgů, ranhojičů, lazebníků, bradýřů, lékárníků, kořenářů, mastičkářů, dryáčníků, porodních bab či léčitelů), jako tomu bylo na univerzitách v západní Evropě. Role pražské lékařské fakulty byla ale menší, než role lékařských fakult v zahraničí, protože v období, o kterém hovoříme, se teprve pomalu etablovala. Doložen je tedy jen dohled univerzity jako celku nad lékárníky.

Sv. Kosmas a sv. Damián

O prvních padesáti letech fungování fakulty se mnoho materiálů nedochovalo. Nemáme statuta, děkanskou knihu, matriku ani pečetidlo fakulty, na kterém byl vyobrazen sv. Kosma a sv. Damián – patroni lékařů. Kvůli chybějící matrice neznáme přesné počty prvních studentů lékařské fakulty. Odhaduje se však, že v ročníku studovalo 20 až 30 mediků, což by znamenalo největší počet ve srovnání s tehdejšími středoevropskými univerzitami. Až na konci 60. let byl do čela fakulty jmenován děkan (do té doby fakultu vedl rektor nebo prorektor). První zmínka o statutech pražské lékařské fakulty je z 23. června 1382.

Zázemí[upravit | editovat zdroj]

Vlastní koleje mediků byly v tehdejší Evropě vzácností. Pražská lékařská fakulta však svou kolej neboli Scholu medicorum měla (první zmínky o tom máme z roku 1405) a získala ji patrně ještě od Karla IV. Stávala v Kaprově ulici, kde vlastnili domy i první profesoři fakulty, v jejichž domácnostech probíhala výuka během prvních 20 let fakulty. Za husitských válek byla kolej téměř zničena.

Krom koleje měli medici k dispozici na tehdejší dobu nebývale vybavenou knihovnu a také botanickou zahradu založenou roku 1360 dvorním lékárníkem Karla IV. Angelem z Florencie, kterou navštěvovali ve 2. ročníku. Zahrada se nacházela na Novém Městě v místě dnešní hlavní pošty.

Žebříček hierarchie fakult pražské univerzity, který se časem sám utvořil podle velikosti a důležitosti fakulty, byl následující: 1. teologická, 2. právnická, 3. lékařská, 4. artistická.

Výuka[upravit | editovat zdroj]

K výuce mediků se váží tři termíny týkající se jejich učitelů:

  1. lector ordinarius – byl pověřen k řádným přednáškám, jejichž vyslechnutí bylo nezbytným předpokladem pro připuštění ke zkouškám; většinou byl současně královým lékařem
  2. professor artis medicinae – samotní profesoři medicíny (Petrus Cothebus, Luderus Rennen, Helias), kteří žili z burs a z výnosů ze zkušebních tax a později dostávali standartně platy
  3. magister actu regens medicinae – museli mít hospodářské zajištění v nějakém církevním obročí, jinak by se totiž neuživili; se svolením ordináře mohli převzít část řádných přednášek (např. Wiboldus Stutte de Osnabrughe, který byl zároveň prvním medikem ve funkci rektora)
Arnoldus z Villanovy

Vzhledem k tomu, jak byli tehdejší studenti (oproti dnešním) staří, nebyl medik ve funkci rektora ničím výjimečným. Stávalo se též, že mistři regenti artistické fakulty na univerzitě učili, aby si zabezpečili plat a ubytování, a zároveň studovali např. lékařskou fakultu. Mezi takové patřil Konrád Ringer, Dilman de Maguntio nebo Heřman z Höxteru.

Minimálně byli pro řádný chod výuky potřeba dva doktoři. Někdy však v Praze přednášelo až osm mistrů. Na přednáškách četli a komentovali významné lékařské spisy mj. od Avicenny (Kánon medicíny), Galéna (Ars parva, Ars medica, Tegni, Microtechne), Hippokrata (Aforismy, Prognosticon), přírodní filosofii Aristotelovu, Rhazese, salernské mistry i mistry z Montpellier (Arnoldus z Villanovy, Bernard de GordonLilium medicinae) a spisy ze soudobých renomovaných univerzit. K praktickým předmětům patřily nauky o moči, horečkách, patologie, farmakologie, botanika, astronomie, astrologie, učili se pouštět žilou, anatomie (ale demonstrační pitvy na rozdíl od italských univerzit či Vídně nebyly součástí výuky). Astronomie byla tehdy důležitým předmětem i pro medicínu. Profesoři lékařské fakulty například vydávali kalendáře popisující vliv hvězd na člověka a také přinášející doporučení, kdy a kde je vhodné pacientovi pouštět žilou. Krom výše uvedeného chodili medici patrně i na praxe do špitálů, na které byl postupem času, stejně jako na pitvy, kladen čím dál větší důraz.

První profesoři[upravit | editovat zdroj]

Prvními profesory na fakultě byli mistři Walther a Baltazar de Marcellinis či Mikuláš z Jevíčka. Všichni tři měli jedno společné – byli to císařovi lékaři. Protože by se profesoři z platu univerzitního lektora neuživili, zastávali často místo lékaře u krále, arcibiskupa, šlechty apod. Tento trend pokračoval i v dalších dobách.

Mezi další významné profesory prvních desetiletí lékařské fakulty patřili:


Albík z Uničova

Albík z Uničova
  • nejvýraznější představitel 1. období středověké lékařské fakulty
  • byl profesorem medicíny, autorem lékařských spisů, lékařem Václava IV. a Zikmunda Lucemburského, na krátkou dobu i arcibiskupem
  • angažoval se i v ideových sporech mezi Husovými přívrženci a odpůrci
  • psal zprvu latinsky, později česky a stejně tak činili i jeho současníci i následovníci
  • Regimen hominis seu Vetularius – v tomto spisu, který je často považován za vrchol pražské medicínské tvorby předhusitské doby, vydaném knižně v době počátků knihtisku radí širokým vrstvám jak dodržovat správnou životosprávu
  • sepsal také pro mediky soubory lekcí o nemocech Compendium medicine


Havel ze Strahova

  • lékař Karla IV., hvězdář
  • spisy určené Karlu IV.: Missum imperatori (Poselství k císaři), Regimen ad Carolum (doporučená životospráva pro císaře)
  • Tractatus urinarum – spis o tehdy v medicíně převládající diagnostické metodě uroskopii
  • pomáhal mistru Klaretovi, který se zasloužil o tehdejší českou lékařskou terminologii vydáním Vokabuláře gramatického


Jan Ondřej Šindel

  • lékař Václava IV. vystudovaný ve Vídni, rektor UK, astronom, matematik
  • možná se podílel i na vzniku Staroměstského orloje


Křišťan z Prachatic

Věnceslav Černý − Křišťan z Prachatic návštěvou mistra Jana Husi
  • lékař, astronom a matematik
  • přednášel na artistické fakultě (a pravděpodobně i na lékařské), byl plodným spisovatelem, Husovým přítelem
  • De sanguinis minucione – spis o další tehdejší diagnostické metodě hematoskopii


Další lektoři: Pavel z Kravař, Sulek z Houšťky

Závěrem[upravit | editovat zdroj]

Lékařská fakulta pražské univerzity si rychle vybudovala reputaci a stala se plnohodnotnou fakultou, na které studenti svá studia dokončovali a nepovažovali ji za pouhou přípravku před odchodem na proslulé univerzity v západní a jižní Evropě, jako se tomu dělo například v případě německých univerzit. Byla jedinečná propojením univerzity a císařského dvora. Vychovávala profesory pro nově vznikající fakulty v Rakousku, německých státech a Polsku. Díky ní nacházíme v 15. století lékaře už nejen na královském dvoře, ale i ve městech.

V letech 1348–1419 získalo v Praze bakalaureát 68 osob a 45 se stalo magistry medicíny.

Ke zrušení fakulty došlo za husitských válek a ve 30. a 40. letech 15. století jsou zde snahy o její obnovení.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • ŘÍHOVÁ, Milada, et al. Kapitoly z dějin lékařství. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2005. 139 s. ISBN 80-246-1021-3.
  • SVOBODNÝ, Petr a Ludmila HLAVÁČKOVÁ. Dějiny pražských lékařských fakult 1348−1990. 1. vydání. Praha : Karolinum, 1993. 151 s. ISBN 8070667427.
  • HLAVÁČKOVÁ, Ludmila a Petr SVOBODNÝ. Dějiny lékařství v českých zemích. 1. vydání. Triton, 2004. 247 s. ISBN 80-7254-424-1.
  • ČORNEJOVÁ, Ivana, Jaroslav KADLEC a Jiří KEJŘ, et al. Dějiny Univerzity Karlovy I. 1347/48−1622. 1. vydání. Praha : Karolinum, 1995. 322 s. ISBN 80-706-6968-3.
  • SLAVÍK, František, August. Dějiny českého studetstva. 2. vydání. Praha : vlastní, 1874. 101 s. 
  • ŠMAHEL, František. Mistři a studenti pražské lékařské fakulty do roku 1419. 1. vydání. Praha. 1980.