Vozhřivka

Z WikiSkript

(přesměrováno z Soplavka)

Burkholderia mallei, původce nemoci vozhřivka

Vozhřivka (malleus, slovensky sopľavka) je velmi nebezpečné nakažlivé onemocnění lichokopytníků (koně, osli, muly), přenosná na kočkovité šelmy a lidi. Probíhá většinou chronicky s tvorbou specifických uzlíků na kůži, sliznicích a vnitřních orgánech, které mají tendenci se rozpadat. Původcem nákazy je bakterie Burkholderia mallei (předtím Pseudomonas mallei). B. mallei je zařazená do druhé kategorie nejnebezpečnějších zbraní biologických zbraní.

Příčina vzniku[upravit | editovat zdroj]

Burkholderia mallei je gramnegativní, striktně aerobní, štíhlá a nepohyblivá tyčinka se zaoblenými konci. V patologickém materiálu jsou tyčinky uspořádané samostatně, příp. ve dvojicích nebo shlucích. Při teplotě 55 °C jsou bakterie usmrceny za 10 minut. Je také málo odolná vůči běžným desinfekčním prostředkům. Pramenem nákazy jsou nemocná zvířata. Kontaminují svými sekrety krmivo, vodu a okolí (nářadí, přístroje, nástroje na čištění). Bakterie se do organismu dostává nejčastěji ústy (kontaminované krmivo, voda), ale i skrz poraněnou kůži, sliznici, dýchací a trávicí trakt.

Příznaky[upravit | editovat zdroj]

Vozhřivka se projeví asi po 2-3 týdnech až několika měsících. Může probíhat akutně, chronicky nebo latentně. Při každé formě vznikají typické maleózní uzlíky různé velikosti na kůži a podkoží končetin, stranách hrudníku a podbřišku. Když se rozpadnou, vznikají kráterovité vředy, které se velmi těžko hojí. V okolí vředu a průběhu lymfatických cév vznikají nové uzlíky, které se zase rozpadají.

  • Akutní forma vozhřivky (hlavně u oslů a jejich kříženců) – zvýšená tělesná teplota, hnisavý výtok z nosní dutiny s příměsí krve, vznik vředů na sliznici nosní dutiny a na kůži, lymfatické uzliny jsou zvětšené a velmi bolestivé, zrychlené dýchání, rychlé hubnutí, úhyn během 2–3 týdnů.
  • Chronická forma (hlavně u koní) – příznaky závisí na lokalizaci a stadiu onemocnění.
  • Latentní forma – může se vyskytovat i bez zjevných klinických příznaků (inaparentně), průběh je různě dlouhý, může trvat i několik let.
    • Nosní forma – hnisavý výtok z nosní dutiny s příměsí krve, na sliznici malé uzlíky, které se postupně rozpadají a mění ve vředy; hojení je pomalé a výsledkem jsou paprskovité jizvy.
    • Plicní forma – málo typických klinických příznaků – kromě zvýšené únavnosti zhoršení výživného stavu, občasné horečky, v pokročilém stadiu onemocnění kašel a dušnost.

Diagnostika a léčba[upravit | editovat zdroj]

Diagnóza se stanoví na základě výsledků klinického, alergologického (oční maleinizace), mikrobiologického a patologicko-morfologického vyšetření.

Diferenciální diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Do úvahy připadá tuberkulóza, melioidóza (pseudomalleus), korynebakterióza a aktinomykóza.

Léčba[upravit | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že případy vozhřivky u lidí jsou velmi vzácné, existuje pouze omezené množství informací o antibiotické léčbě. Doporučuje se penicilin, tetracykliny a chloramfenikol.

Prevence[upravit | editovat zdroj]

Vakcinace se neprovádí. Zvířata podezřelá z nákazy nebo nemocná se neléčí. Diagnostikovaná zvířata jsou utracena a jejich těla zneškodněna. Zvířata podezřelá z nákazy se izolují a opakovaně vyšetřují.

Riziko nákazy[upravit | editovat zdroj]

Kromě lidí pečujících o postižená zvířata mohou být nebezpečí nákazy vystaveni jedinci manipulující s infikovaným zvířetem nebo materiálem (veterináři, laboratorní pracovníci, řezníci, jateční pracovníci).

Historie a rozšíření[upravit | editovat zdroj]

Nemoc je známá od starověku. Původce byl izolovaný v roce 1882 Lofflerem a Schutzem. Nemoc malleus byla v Evropě hojně rozšířená hlavně v letech 1921-1934. V Československu byla nákaza definitivně ultumená v roce 1950. V součastnosti se vyskytuje hlavně v Asii, Africe, na blízkém Východě a ve střední a jižní Americe.

V USA byl poslední případ vohřivky u zvířat detekován ve 40. letech 20. století.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Literatúra[upravit | editovat zdroj]

  • ŠVRČEK, Štefan. Bakteriálne a mykotické choroby zvierat. 1. vydání. Košice : M & M, 1998. ISBN 8088950031.
  • SLANINA, Ľudovít a Jozef SOKOL. Vademecum veterinárneho lekára. 1. vydání. Bratislava : Príroda, 1991. ISBN 80-07-00419-X.
  • BADALÍK, L. Vademecum medici. 1. vydání. Martin : Osveta, 1995. ISBN 80-217-0506-X.