Uživatel:AndreaB/Pískoviště

Z WikiSkript

Vyšetření pohyblivosti páteře[upravit | editovat zdroj]

Páteř je součástí axiálního skeletu obratlovců, skládá se z jednotlivých obratlů, které jsou navzájem spojeny pevně, ale pohyblivě.

Spojení na páteři[upravit | editovat zdroj]

  • chrupavčité spoje – synchondroses columnae vertebralis – disci intervertebrales
  • vazivové spoje – syndesmoses columnae vertebralis – dlouhá a krátká ligamenta
  • kloubní spoje – articulationes columnae vertebralis – klouby mezi processus articulares sousedních obratlů, kraniovertebrální spojení – klouby a vazy spojující týlní kost s atlasem a axisem


Pohyblivost páteře[upravit | editovat zdroj]

Pohyblivost v presakrální oblasti je dána součtem pohyblivostí mezi jednotlivými obratli. Její rozsah je ovlivněn výškou meziobratlových plotének (přímá úměra), tvarem a sklonem trnů obratle a tvarem kloubních ploch.

Mezi pohyby páteře řadíme

  1. anteflexi (předklon) a retroflexi (záklon)
  2. lateroflexe (úklony)
  3. rotace, torze (otáčení)
  4. krouživé pohyby – kombinace flexe, extenze a lateroflexe

Jednotlivé oddíly páteře se liší pohyblivostí :

Úsek páteře FL EXT LATFL ROT
C p. 30°-35° 80°-90° 35°-40° 45°-50°
Th p. 35°-40° 20°-25° 20°-25° 25°-35°
L p. 55°-60° 30°-35° 20°-30°

Orientace na páteři[upravit | editovat zdroj]

Orientujeme se hlavně podle obratle C6 – je to první trn, který při retroflexi hlavy neujíždí pod prstem ventrálně. Obratel C7 nemusí vždy být ten nejvíce prominující ! K ohraničení presakrální části páteře slouží palpace trnu obratle L5 – posledního trnu, který se pohybuje při předklonu a záklonu. Najdeme ho také tak, že spojíme obě spinae iliacae posteriores superiores - tam kde spojnice protne páteř, leží trn L5.

Vlastní vyšetření pohyblivosti páteře[upravit | editovat zdroj]

U většiny zkoušek předpokládáme výchozí pozici ve vzpřímeném stoji spatném, je- li tomu jinak, je to u testování poznamenáno.

Schoberova vzdálenost[upravit | editovat zdroj]

Vzdálenost, která ukazuje rozvíjení bederní páteře. Od trnu L5 naměříme u dospělých 10 cm kraniálně a u dětí 5 cm kraniálně, oba body si můžeme poznamenat dermografem. Po naměření se vyšetřovaný předkloní, u zdravé páteře by se vzdálenost dvou bodů měla prodloužit u dospělých na 14 cm a u dětí na 7,5 cm. Někteří autoři uvádí měření od trnu obratle S1 spolu s prodloužením vzdálenosti z 10-ti na 15 cm.

Stiborova vzdálenost[upravit | editovat zdroj]

Stiborova vzdálenost nám ukazuje rozvíjení hrudní a bederní páteře. Výchozím bodem je opět trn obratle L5 (S1), druhým bodem je trn obratle C7 – vzdálenost mezi nimi změříme a sledujeme její změnu při uvolěném předklonu. U zdravé páteře by mělo dojít k prodloužení o 7 – 10 cm.

Forestierova fleche[upravit | editovat zdroj]

Forestierova Fleche neboli kolmá vzdálenost protuberantia occipitalis externa od stěny. Může se měřit ve stoji i vleže a zjišťuje se při „předsunutém držení hlavy“ a u zvýšené hrudní kyfózy. Ve stoji s propnutými koleny a hlavou dotýkající se se týlem stěny by měla být rovna 0.

Čepojevova (Čepojova) vzdálenost[upravit | editovat zdroj]

Čepojova vzdálenost hodnotí rozsah pohybu v krční páteři do flexe. Najdeme si trn obratle C7 a od něj naměříme 8 cm kraniálně, při maximálním předklonu se změřená vzdálenost zvýší minimálně o 2,5 – 3 cm.

Ottova inklinační vzdálenost[upravit | editovat zdroj]

Ottova inklinační vzdálenost měří pohyblivost hrudní páteře při předklonu. Výchozím bodem je opět trn obratle C7, od kterého naměříme 30 cm kaudálně. Distance znázorněných bodů se s předklonem prodlouží nejméně o 3,5 cm.

Ottova reklinační vzdálenost[upravit | editovat zdroj]

Ottova reklinační vzdálenost měří pohyblivost hrudní páteře při záklonu. Druhý bod je od výchozího trnu obratle C7 vzdálen opět o 30 cm, při záklonu se vzdálenost zmenší o 2,5 cm. Součtem obou Ottových vzdáleností dostaneme index sagitální pohyblivosti hrudní páteře.

Thomayerova vzdálenost[upravit | editovat zdroj]

Thomayerova vzdálenost, která je někdy označována jako zkouška prostého předklonu, zobrazí a hodnotí nespecificky pohyblivost celé páteře. Spočívá v předklonu provedeném ze stoje, kdy se v nejkrajnější pozici měří vzdálenost třetího prstu od podložky. Za normální výsledek považujeme dotek prstů, tolerujeme ještě vzdálenost do 10 cm, nad 30 cm jde již o jasnou patologii. Během zkoušky musíme dávat pozor na určitá zkreslení – pohyb může být kompenzován pohybem v kyčlích nebo naopak omezen kvůli zkrácení flexorů kolen (pacient krčí kolena a bolest cítí v podkolenní jamce). Testem můžeme kromě hypomobility vyšetřit i výraznou hypermobilitu, kdy se pacient dotkne podložky celou dlaní či předloktím (to už je považováno za velice významnou poruchu vaziva). Zvýšená laxicita vaziva a tedy i pozitivní vyšetření hypermobility bývá častější u žen.

Lateroflexe[upravit | editovat zdroj]

Zkouška úklonů je pouze orientační a přináší informace o symetrii a rozsahu úklonů. Ve stoji s oporou zad o zeď jsou paže podél těla s dlaněmi k tělu. Vyšetřovaný se ukloní a označíme bodem vzdálenost, kam dosáhl nejdelším prstem.

Zdroje[upravit | editovat zdroj]

  • KOLÁŘ, Pavel, et al. Rehabilitace v klinické praxi. 1. vydání. Praha : Galén, 2010. 713 s. ISBN 978-80-7262-657-1.
  • HALADOVÁ, Eva a Ludmila NECHVÁTALOVÁ. Vyšetřovací metody hybného systému. 3. vydání. Brno : Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2010. ISBN 978-80-7013-516-7.
  • ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie 1. 3. vydání. Praha : Grada, 2011. 534 s. ISBN 978-80-247-3817-8.