Herní terapie

Z WikiSkript

Herní terapie je psychoterapeutická metoda komplexního přístupu v léčbě hospitalizovaných dětských pacientů. Jejím hlavním úkolem je snížit na minimum stres dítěte, které čeká pobyt v nemocnici, řada nepříjemných zákroků a vytržení z jeho domácího prostředí. Tuto terapii provádí herní specialista na dětských odděleních nemocnic, učitelky speciální ZŠ při nemocnici a také zdravotní klauni.

Vznik a vývoj[upravit | editovat zdroj]

Ve Velké Británii[upravit | editovat zdroj]

První zmínky o pozitivním vlivu hry na psychiku dětského pacienta pocházejí z 50. let minulého století z Velké Británie. Ke změnám vedly především postoje psychoterapeuta Jamese Robertsona, který se věnoval zejména vlivům separace od rodiny na děti. Vytvořil také film Dvouletá jde do nemocnice (A Two-year-old goes to hospital), kde zachytil nejistotu, úzkost a trápení holčičky s týdenní hospitalizací. Reakcí na tento film se stala tzv. Plattova zpráva, která byla podnětem k vytvoření Charty práv hospitalizovaných dětí. Následovala tvorba experimentálních herních programů pro některé britské nemocnice. V roce 1973 se konal první kurz pro školení herních specialistů a o 2 roky později vznikla organizace NAHPS (The National Association of Hospital Play Staff) se současným názvem National Association of Health Play Specialists. Ve Velké Británii došlo k rychlému zavedení hry do praxe a dnes má téměř každá nemocnice svého specialistu.

V České republice[upravit | editovat zdroj]

U nás se tento obor začal rozvíjet v 90. letech zejména díky paní Peg Belsonové a MUDr. Olze Stárkové. Dnes je již vytvořen speciální obor kombinovaného studia Herní specialista – dramaterapeut. Touto problematikou se u nás zabývá např. Nadační fond Klíček či Společnost pro herní práci. Především kvůli nedořešenému vymezení daného oboru v ČR pracují vyškolení terapeuté přibližně ve třetině nemocnic s dětským lůžkovým oddělením.

Průběh[upravit | editovat zdroj]

Průběh herní terapie se nikdy nedá předem přesně naplánovat. Je nutné se přizpůsobit individuálně každému dítěti. Herní terapeut často přebírá pacienta již na ambulanci. Stává se jeho průvodcem. Nejprve mu ukáže prostředí oddělení, v první řadě hernu, a následně ho zavede do pokoje a k jeho lůžku. Seznámí ho se spolupacienty. Potom s ním projde celé oddělení a ukáže další důležitá místa, kudy se bude dítě během svého pobytu pohybovat. Nejprve se terapeut snaží získat pacientovu důvěru a částečně ho poznat. Později si s dítětem začne povídat o tom, co ho čeká. Hlavní zásadou je dítěti nelhat, ale vše mu jednoduše vysvětlit a povzbudit ho. K názorné ukázce se často používají loutky, na kterých se dle možností daný zákrok ukáže a dítě je zároveň informováno – teď to bude trochu pálit, bude to nepříjemné, ale ty to zvládneš. Terapeut přitom dítě drží za ruku a snaží se ho maximálně podpořit. Spolupráce probíhá také s rodiči, kteří nemohou být vždy hospitalizováni s dítětem a bývají na tom po psychické stránce i hůře než samotný dětský pacient. Proto i s nimi si herní terapeut povídá o nemoci jejich dítěte. Snaží se jim vše vysvětlit. Špatný psychický stav rodiče je totiž z velké části přenášen na dítě.

K přípravě k zákroku se využívá pacientovo lůžko, na které je zvyklý a má zde již kousek „svého území“. Má tu své věci a cítí se relativně bezpečně i v soukromí. Velmi osvědčená metoda je přehrávání zážitků po již provedeném výkonu. Dítě už není tolik rozrušené a pomocí hry si může dodatečně ujasnit postupy léčby. Dítě je potom při opakovaném výkonu již klidnější a zvládá situaci lépe.

Vliv herní terapie[upravit | editovat zdroj]

Vhodně zvolený program usnadní dítěti pobyt v nemocnici, odpoutá jeho pozornost a pomůže překonat smutek, strach, bolest a beznaděj. Pomocí hry může být pacient připraven na lékařské vyšetření a výkon. Jejím prostřednictvím vyjádří a „odžije“ strach a obavy. Rovněž je pro něj lépe pochopitelná potřebnost nemocniční péče. Dítě lépe projevuje své pocity, přehraje si některé problémy a hrou je i řeší. Díky hře se může dítě i v neobvyklé situaci, jakou je pro něj pobyt v nemocnici, cítit jako kterýkoli jiný den. Rodičům pomáhají hry snadněji se vyrovnat se situací svého dítěte a zdravotnickému personálu pomáhá v péči o dítě.

Pomůcky[upravit | editovat zdroj]

Písemné a obrazové materiály[upravit | editovat zdroj]

  • Omalovánky,
  • brožurky,
  • knížky,
  • fotoalba s fotografiemi zákroků, které pacienta čekají (herní specialisté si je většinou vyrábějí sami).

Demonstrační pomůcky[upravit | editovat zdroj]

  • Vlastní hračky dětí,
  • speciálně upravené panenky (se zavedenou infuzí, apod.),
  • loutky,
  • originální zdravotnické nástroje.

Pomůcky pro vyplnění volného času[upravit | editovat zdroj]

  • Výtvarné potřeby,
  • přírodní materiály,
  • hračky, míčky.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • MATĚJČEK, Z.: Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany, H & H. 2001 ISBN MATĚJČEK, Zdeněk. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. 3. vydání. Jinočany : H & H, 2001. ISBN 80-86022-92-7.
  • PLEVOVÁ, I., SLOWIK, R.: Komunikace s dětským pacientem. Praha, Grada. 2010 ISBN PLEVOVÁ, Ilona a Regina SLOWIK. Komunikace s dětským pacientem. 1. vydání. Praha : Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2968-8.
  • SIKOROVÁ, L.: Potřeby dítěte v ošetřovatelském procesu. Praha, Grada. 2011 ISBN SIKOROVÁ, Lucie. Potřeby dítěte v ošetřovatelském procesu. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3593-1.
  • VALENTA, M. a kol.: Herní specialista v somatopedii. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci. 2008 ISBN VALENTA, Milan. Herní specialista v somatopedii. 3. vydání. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 978-80-244-2137-7.