Individuální zdroj pitné vody

Z WikiSkript

Mezi zásobovací systémy vodou patří místní (individuální) a centrální (hromadné) zdroje.

Místní zdroje[upravit | editovat zdroj]

Pro malý okruh obyvatel (obvykle do 100 osob). Zajišťují se buď zachycenými prameny nebo ze studní.

Schéma studny
Studna – betonová skruž

Řádné zachycení pramene[upravit | editovat zdroj]

Pramen ve zděné či betonové jímce a odběr vody buď z přepadu nebo motorovým čerpadlem zajišťuje dobrou kvalitu vody, jestliže již původně vyvěrající voda je vyhovující a jestliže zabráníme místnímu znečištění (např. obkladem jímky z jílu a oplocením okolí pramene).

Kopané studny[upravit | editovat zdroj]

Opatřují se studňovým pláštěm, jejich profil je obvykle kruhový o průměru 1–5 m, dno má dosahovat nejméně 100 cm (předpis vyžaduje 2 m) pod nejnižší hladinu podzemních vod. Plášť je buď z betonových skruží, spojených cementovou maltou, nebo se využívá tzv.zvonivek. Studna má být v našich poměrech nejméně 5–6 m hluboká. Aby se zamezilo znečišťování podzemní zachycené vody z mělčích vrstev půdy nebo z povrchu, opatřuje se plášť min.do hloubky 2,5 m cementovou omítkou a obkládá se vrstvou dusaného jílu o síle 50 cm. Zdivo se vyvede 30–50 cm nad povrch země a studna se zakryje přiléhajícím betonovým krytem. Studnu zásadně opatřujeme kovovým čerpadlem, přebytečnou vodu odvádíme betonovým kanálkem.

Trubní studně[upravit | editovat zdroj]

  1. ražené – používají se v dobře propustných a zvodněných půdních vrstvách a většinou pro dočasné použití (tábořiště)
  2. vrtané – používají se tam, kde vododárná vrstva je ve větších hloubkách

Dezinfekce studní[upravit | editovat zdroj]

Studny mají být zásadně situovány nejméně 10–15 m od znečišťujících zdrojů (hnojiště, žumpy, povrchová voda). Dojde-li ke znečištění mikrobiální kontaminací při opravě nebo jarním tání a záplavách, je nutno vodu dezinfikovat chlorovými přípravky – (chloramin) nebo oligodynamickými přípravky (Sagen). Podle znečištění se přidává 1–5 g účinného chloru na 1 m3 (chlorové přípravky obvykle obsahují 25 % účinného Cl) Vždy raději volíme silné přechlorování tak, abychom zajistili účinnou koncentraci volného Cl nejméně po 24 hod. Není-li voda silně znečištěna, je výhodné použít Sagen je komplex chloridu sodno – stříbrného, v množství 10 g / m3. Oligodynamické přípravky musí působit minimálně 24 hod a jejich účinek je protrahovaný (1–3 měsíce). Je-li přitékající podzemní voda znečištěna, pak je dezinfekce bezvýznamná a takovou studnu označujeme jako nevyhovující. V těchto situacích lze (ale jen výjimečně) použít tzv. permanentních chlorátů – keramické nádoby (nepolévané), naplněné Chloraminem B a trvale ponořené do vody ve studni. Náplň je nutno po 2–3 měsících vyměňovat, resp.doplňovat.

Úprava vody v havarijních situacích nebo polních podmínkách[upravit | editovat zdroj]

Teplotní dezinfekce (var)[upravit | editovat zdroj]

  • nejspolehlivější
  • var 1 minutu (do 1000 mnm) a ponechat vodu zakrytou až do vychladnutí (do 2000 mnm – 3 min – var při 95 °C; 3000 mnm – 10 min – var při 88 °C)
  • přežijí jen spory a ty za normálních podmínek nepředstavují riziko

Chemická dezinfekce[upravit | editovat zdroj]

  • přechlorování – tablety na bázi chlorderivátů IKA (kys. izokyanurová), po 30–60 min dechlorace Aquasteril, Izosan, Sterilag, Savo, …
  • neúčinné na cysty prvoků a spory bakterií
  • Persteril (kys. peroctová) v množství 1–3 kapky na sklenici vody
  • jod (Lugolův roztok) – (Potable aqua, Polar pure, …)
  • brom
  • peroxid vodíku
  • ozon

Filtrace[upravit | editovat zdroj]

  • mechanické filtry – porozita 0,2–0,4 μm, projdou viry, vodu je nutno po úpravě ihned spotřebovat

Původně pro vojenské účely byly vyvinuty trubičky s filtrační a současně dezinfekční vložkou umožňující relativně bezpečně napití prakticky jakéhokoliv zdroje, pokud nebyl účelově otráven.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • BENCKO, Vladimír, et al. Hygiena : učební texty k seminářům a praktickým cvičením. 2. vydání vydání. Praha : Univerzita Karlova, 2002. 204 s. ISBN 80-7184-551-5.