Inteligence a její poruchy

Z WikiSkript

Inteligence je vrozený soubor vloh a nadání, rozvíjející se během vývoje jedince. Je to schopnost rozeznat situaci, porozumět jí a řešit ji co nejefektivněji v co nejkratším čase. Umožňuje lidem:

  • Orientovat se ve všech situacích.
  • Správně posuzovat vztahy a závislosti.
  • Řešit tvořivě i různé zcela nové úkoly na základě zpracovaných a uchovávaných informací.

Jedná se tedy o soubor schopností zahrnujících: operace s čísly, porozumění, rychlost vnímání, chápání prostoru a souvislosti apod, tvořící vrozený základ intelektu.

Často mluvíme o úrovni rozumových schopností. Ta do 16–17 let roste a od 24 let pomalu klesá. Tehdy začíná být nahrazována životními zkušenostmi.

Měříme ji inteligenčními testy.

Vlivy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Genetické (až 50 %).
  2. Prostředí (řeč, péče, škola, atd.).

Vyšetření[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Běžně zkoumáme intelekt vyšetřovaného při hovoru. Sledujeme slovní zásobu, skladbu vět, tempo řeči, ale také znalosti ze školy či všeobecné povědomí.
  • Pro hrubou orientaci použijeme jednoduché početní úlohy či výklad přísloví.
  • U orientačního vyšetření z praxe vyplývá, že je vhodné pacientům neříci, že provádíme vyšetření jejich rozumových schopností, ale označit postup za vyšetření soustředění.
  • U nižší inteligence nutno zjistit, zda je vrozená či získaná.
  • U dětí často provádíme několik vyšetření v průběhu času.

Inteligenční kvocient (IQ)[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Používán jako měřítko intelektové úrovně.

Výpočet IQ[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

(mentální věk / kalendářní věk) × 100
  • Číslo 100 odpovídá přesně průměrnému IQ.
  • U testů je nutné podávat plný výkon.
  • Výrazně změněná nálada oproti normálu či únava mohou naměřenou hodnotu IQ posunout až o 10 bodů na obě strany.

Hodnoty IQ[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

IQ křivka
  • do 69 = mentální retardace (oligofrenie) – 5 % populace
  • 70–89 = podprůměrslaboduchost – 20 % populace
  • 90–109 = průměr – 50 % populace
  • 110–129 = nadprůměr – 20 % populace
  • 130–139 = vysoký nadprůměr – asi 3 % populace
  • nad 140 = genialita [1]

Globální zkoušky intelektu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Spočívají v řešení situací v časovém limitu. Jsou navrženy tak, aby obsáhly všechny složky intelektu, tedy hodnotí intelekt jako celek (USA armádní testy; Army beta, …).
Ukázka položky z Ravenova testu č. 1

Analytické diferenciační zkoušky intelektu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Hodnotí jednotlivé části intelektu.
    • Wechsler-Belevue test:
      • umožňuje rozlišit vrozenou a získanou deterioraci intelektu;
      • skládá se ze dvou částí (verbální a neverbální).

Performační (výkonové) zkoušky nadání a schopností[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Ravenův test:
    • skládá se z 60 doplňovacích geometrických obrazců rozdělených do 5 skupin umožňujících hodnotit jednotlivé složky inteligence.

Mentální retardace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Mentální retardace.

Tato vrozená či raně získaná (do 2 let věku) porucha intelektu byla dříve označována jako oligofrenie – slabomyslnost. Označuje se jí závažné postižení rozumových schopností, které vede k významnému omezení adaptivního fungování dítěte či dospělého v jeho sociálním prostředí. Základním diagnostickým kriteriem je nízké skóre v komplexním testu inteligence (tedy výkon nižší než 2 standardní odchylky od průměru). K diagnoze však nestačí pouze výsledek testu, dotyčný jedinec musí také selhávat v plnění nároků očekávaných od jedince jeho věku v jeho sociálním prostředí (tedy rodině). Postižení kognitivních schopností bývá u mentálně retardovaných lidí rozloženo nerovnoměrně. Často se zachycuje opožděný vývoj řeči a verbální inteligence spolu s poruchami chování.

Obecně mentální retardaci dělíme do 4 stupňů (dle MNK–10 klasifikace):

  1. IQ 50–69 − lehká mentální retardace (dříve označovaná jako debilita)
  2. IQ 35–49 − středně těžká mentální retardace (dříve označovaná jako imbecilita)
  3. IQ 20–34 − těžká mentální retardace (dříve označovaná jako idiocie)
  4. IQ pod 20 − hluboká mentální retardace

Mentální retardace versus demence[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mentální retardací se označuje nedostatečný vývoj intelektu.

  • Jedna se o osoby s vrozenou nižší inteligencí.
  • Také se vyskytuje u jedinců, u kterých během prvních dvou let života došlo k narušení vývoje intelektu. (vlivem infekce, toxicity, úrazu, …).

Demence je oproti tomu snížení již nabytých intelektových schopností.

  • Může k ní dojít po dosažení dvou let věku jedince.
  • Bývá způsobena úrazem, infekcí, degenerativními chorobami, …
  • Pro vyšetření suspektně dementního jedince je tedy nutné znát úroveň jeho intelektu v předchorobí. Často napoví dosažená úroveň vzdělání.
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Demence.

Pseudodemence je spíše popisný než diagnostický termín. Patří do skupiny účelových reakcí. Vyskytuje se v tíživých životních situacích, jako je policejní vazba, výkon trestu, válka nebo živelné katastrofy. Postižení nevědomky předstírají psychickou poruchu, jde tedy o poruchu psychogenního rázu. Postižený odpovídá na otázky obdobně jako dementní pacienti avšak odpovědi jsou blízké správným. Začátek poruchy bývá náhlý, přičemž je nápadná rychlá ztráta sociálních návyků jako je hygiena či alimentární způsoby. Časté jsou výpady paměti na určitá specifická období. Vyskytuje se u osob citlivých, osob s poruchou osobnosti a u jedinců se sníženým intelektem.

Genialita[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Pojmem genialita se označují mimořádné intelektové schopnosti, které mají pro svého nositele velký společenský dosah. Typicky se jí myslí mimořádná vynalézavost a tvůrčí schopnost neobyčejného rozsahu. Intelektové schopnosti mohou být rozvinuty i pouze jednostranně na úkor jiných složek psychiky, které mohou být snížené (například u geniálních počtářů, kteří jsou v praktickém životě odkázáni na pomoc okolí).


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. RABOCH, Jiří a Petr ZVOLSKÝ, et al. Psychiatrie. první vydání. Praha : Galén, 2001. s. 109. ISBN 80-7262-140-8.

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • DUŠEK, Karel a Alena VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ. Diagnostika a terapie duševních poruch. 1. vydání. Praha : Grada, 2010. ISBN 978-80-247-1620-6.
  • ŘÍČAN, Pavel. Dětská klinická psychologie. 4. vydání. Praha : Grada Publishing, 2009. ISBN 80-247-1049-8.