Vektory

Z WikiSkript

Vektorem se v molekulární biologii myslí molekula DNA, která slouží jako přenašeč genetické informace do buňky. Je užíván zejména v oblasti molekulární genetiky. Obecně je tvořený vloženou sekvencí DNA a větší sekvencí DNA, které slouží jako nosná konstrukce. Mezi nejčastěji používáné vektory patří plasmidy, viry nebo umělé chromozomy.

Vektory se používají zejména pro přenos genetické informace do buňky za cílem pomnožení a exprese cílené části DNA. Celý proces exprese je řízen promotorem, který je součástí vektoru. Vložení vektoru do buňky se nazývá dle cílové buňky - transformace (pro bakteriální buňky), transfekce (pro eukaryota), transdukce (pro viry).

Plasmidy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Plasmidy jsou molekuly s dvouvláknovou cirkulární DNA strukturou. Jejich přenos do buňky je spojený s transkripci do mRNA a translací do bílkovin. Nese v sobě vložený gen a dále potřebné enzymy a řídící molekuly. Nejčastěji je aplikován na bakterií, které jsou kultivovány na půdách pro stovky a tisíce kopií. Následně lze vektory z bakterií vyjmout a pomocí restrikčních enzymů získat jednotlivé části DNA.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Plazmid.

Virové vektory[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Přenos genetické informace pomocí lentivirového vektoru

Virové vektory jsou velmi často uměle konstruovány a obsahují modifikovanou DNA nebo RNA. Jejich úpravy je zbavují vlastní infekčnosti, ale zachovávají si schopnost průniku a pomnožení v buňce. Právě zbavení infekčnosti může někdy vyústit až v potřebu spolupráce s dalším virem, aby došlo k úspěšné transfekci. Virové vektory se častěji inkorporují do genomu hostitele. Nejvíce používány jsou retroviry. Existují však určité bezpečnostní pochybnosti u oslabených jedinců v souvislosti s možnosti sekundárních projevů infekčnosti viru.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ALBERTS, B, D BRAY a A JOHNSON. Základy buněčné biologie. 2. vydání. Espero Publishing, 2005. 740 s. ISBN 80-902906-2-0.