Weber-Fechnerův zákon

Z WikiSkript

Weber-Fechnerův zákon charakterizuje vztah mezi fyzikální intenzitou podnětu působícího na receptor a subjektivním vjemem intenzity (počitkem), které toto působení vyvolá. Pojmenován je po německém lékaři E. H. Weberovi (1795–1878) a německém psychologovi G. Th. Fechnerovi (1801–1887).

Weber-Fechnerův zákon lze matematicky popsat například následujícím vztahem:

\mathrm{d}S = k\cdot\frac{\mathrm{d}I}{I}

Tento vztah lze upravit vyřešením příslušné diferenciální rovnice na známou formuli:

S = k\cdot\ln\frac{I}{I_0}
  • S – intenzita subjektivního vjemu;
  • k – konstanta;
  • I – fyzikální intenzita podnětu působícího na receptor;
  • I0 – prahová intenzita, tedy absolutně nejnižší možná intenzita, jakou je schopný jedinec vnímat.

K názorné interpretací matematického popisu pomůže, když si diferenciál v první rovnici nahradíme malou změnou Δ:

\Delta S = k\cdot\frac{\Delta I}{I}

Vztah lze pak chápat tak, že subjektivně vnímaná malá změna počitku je přímo úměrná malé změně intenzity podnětu a nepřímo úměrná intenzitě počitku. To znamená, že například:

Přidáme-li ke třem gramům závaží jeden gram, bude subjektivně vnímaná změna hmotnosti poměrně dobře patrná; přidáme-li ale jeden gram ke třem kilogramům, bude již subjektivně vnímaná změna hmotnosti nepatrná.

Důvodem pro takovéto chování receptorů je zřejmě především to, že je umožněn současně vysoký rozsah vnímaných fyzikálních intenzit a vysoká rozlišovací schopnost alespoň při nízkých intenzitách.