Weber-Fechnerův zákon
Weber-Fechnerův zákon charakterizuje vztah mezi fyzikální intenzitou podnětu působícího na receptor a subjektivním vjemem intenzity (počitkem), které toto působení vyvolá. Pojmenován je po německém lékaři E. H. Weberovi (1795–1878) a německém psychologovi G. Th. Fechnerovi (1801–1887).
Weber-Fechnerův zákon lze matematicky popsat například následujícím vztahem:
- [math]\displaystyle{ \mathrm{d}S = k\cdot\frac{\mathrm{d}I}{I} }[/math]
Tento vztah lze upravit vyřešením příslušné diferenciální rovnice na známou formuli:
- [math]\displaystyle{ S = k\cdot\ln\frac{I}{I_0} }[/math]
- S – intenzita subjektivního vjemu;
- k – konstanta;
- I – fyzikální intenzita podnětu působícího na receptor;
- I0 – prahová intenzita, tedy absolutně nejnižší možná intenzita, jakou je schopný jedinec vnímat.
K názorné interpretací matematického popisu pomůže, když si diferenciál v první rovnici nahradíme malou změnou Δ:
- [math]\displaystyle{ \Delta S = k\cdot\frac{\Delta I}{I} }[/math]
Vztah lze pak chápat tak, že subjektivně vnímaná malá změna počitku je přímo úměrná malé změně intenzity podnětu a nepřímo úměrná intenzitě počitku. To znamená, že například:
Důvodem pro takovéto chování receptorů je zřejmě především to, že je umožněn současně vysoký rozsah vnímaných fyzikálních intenzit a vysoká rozlišovací schopnost alespoň při nízkých intenzitách.