Aplikace léků do dýchacích cest – inhalace

Z WikiSkript

Inhalátor
Aplikace léků pomocí nebulizátoru

Inhalace je cílené vdechování léčivých látek do dýchacích cest ve formě par, plynů nebo jemného prášku.

Inhalace může být buď přirozená, například vdechování minerálních iontů v přímořských oblastech, nebo umělá, prováděná pomocí přístrojů, které rozptylují léčivé látky do formy aerosolu (např. kompresorem, ultrazvukem nebo párou). Účinek nastupuje zpravidla do dvou až tří minut. Umělá inhalace se často využívá u pacientů s chronickou dechovou nedostatečností, cystickou fibrózou nebo při resuscitaci.

Indikace a účinky[upravit | editovat zdroj]

Inhalace je indikována při infekčních i chronických onemocněních dýchacích cest, při alergických reakcích postihujících dýchací systém, při poškození dýchacích sliznic a také tehdy, je-li třeba podpořit vykašlávání. Mezi účinky inhalace:

  • Ředění hlenu v dýchacích cestách – pomocí slaných minerálních vod nebo rostlinných silic.
  • Tlumení zánětlivé reakce a podpora hojení sliznic – minerální vody obsahující vápník a železo.
  • Uvolnění hlenu a usnadnění jeho vykašlávání – použitím mukolytik.
  • Relaxace hladkého svalstva průdušek – k rozšíření průdušek a udržení jejich průchodnosti.

Inhalační systémy[upravit | editovat zdroj]

Inhalační systémy se rozlišují podle techniky podání léčiva a mechanismu tvorby aerosolu. Rozlišují se:

  • Dávkovací aerosoly – malé kapesní inhalátory, které uvolňují přesně odměřené množství léčivé látky.
  • Dávkovací aerosoly s inhalačními nástavci – v nástavci dochází k homogenizaci aerosolu, což zvyšuje podíl částic schopných dosáhnout dolních dýchacích cest.
  • Práškové inhalátory – aktivují se nádechem pacienta; existují ve formě kapslových zařízení (např. Aerolizer) nebo diskových forem (např. Rotadisk).

Při podávání inhalace pacient by měl sedět nebo stát ve vzpřímené poloze, plně vydechnout, pevně sevřít náustek rty, a poté se rychle a zhluboka nadechnout. Následně vyjme inhalátor z úst a zadrží dech přibližně na 10 sekund, než pomalu vydechne.

Pro aplikaci léčiva v tekuté formě se využívá inhalace pomocí nebulizéru, který přeměňuje roztok na jemný aerosol schopný pronikat hluboko do dýchacího traktu. Rozeznáváme dva typy: ultrazvukové nebulizéry, které vytvářejí aerosol pomocí ultrazvuku, a kompresorové (tryskové) nebulizéry, které fungují na principu stlačeného vzduchu nebo kyslíku a bývají účinnější.

Inhalace se obvykle podává pomocí náustku nebo obličejové masky, ideálně dvě až tři hodiny po jídle. K nezbytným pomůckám patří zdroj plynu, spojovací hadice, nebulizátor, předepsané léčivo, sterilní destička, buničina a sáček na odpad. Před podáním se nebulizátor připojí ke zdroji kyslíku s průtokem nastaveným na 6–8 litrů za minutu. Po objevení viditelné mlhoviny lze zahájit samotnou inhalaci. Po jejím skončení by si měl pacient vypláchnout ústa.

Komplikace inhalace jsou vzácné, ale může dojít k vysušení sliznic, rozvoji mykózy v ústní dutině, alergickým reakcím nebo pocitu svědění.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • JIRKOVSKÝ, Daniel, et al. Ošetřovatelské postupy a intervence: učebnice pro bakalářské a magisterské studium. 1. vydání. Praha : Fakultní nemocnice v Motole, 2012. 411 s. ISBN 978-80-87347-13-3.