Fibrinolytika

Z WikiSkript

Fibrinolytika[1], též trombolytika, jsou léčiva používaná k rozpouštění již vytvořených trombů. Účinkují aktivací fibrinolytického systému, který je funkčním protikladem koagulačního systému.

Fibrinolytický systém[upravit | editovat zdroj]

Nejprve je proenzym plazminogen (přítomný ve sraženině a v plazmě) přeměněn na plazmin. Za to jsou zodpovědné aktivátory plazminogenu (tkáňový aktivátor plazminogenu t-PA a aktivátor plazminogenu urokinázového typu u-PA), jejichž funkčním antagonistou je inhibitor aktivátoru plazminogenu 1 (PAI-1). Plazmin působí jako proteáza štěpící fibrin na degradační produkty (působí ale s malou substrátovou specifitou a dokáže štěpit i fibrinogen). Fibrinolytika tedy fungují jako aktivátory plazminogenu.

Schéma fibrinolýzy

Za normálních okolností je fibrinolýza omezena na trombus, volný plazmin je rychle neutralizován α2-antiplazminem. Pokud by došlo k systémové aktivaci fibrinolytického systému, nastala by nerovnováha a krvácení. Úspěšnost fibrinolýzy záleží na stáří trombu – čím je starší, tím je lýza obtížnější.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Fibrinolýza.

Ideální fibrinolytikum[upravit | editovat zdroj]

  • Je podáváno intravenózně.
  • Působí selektivně na trombus.
  • Neaktivuje plazminogen na plazmin v plazmě.

Indikace[upravit | editovat zdroj]

Trombolytika se užívají k rozpuštění již vytvořené sraženiny (venózní i arteriální) – u akutních stavů:

  • rozsáhlá plicní embolie,
  • trombóza velkých žilních systémů,
  • arteriální uzávěr, embolie v systémovém řečišti,
  • Celosvětově je trombolýza používána i u akutních srdečních infarktů[2], ale v ČR je používána převážně koronarografie s angioplastikou.

Kontraindikace[upravit | editovat zdroj]

  • Krvácivý stav či riziko krvácení
  • Operace, punkce tepny nebo trauma v nedávné době
  • Vředová choroba
  • Recentní iktus / TIA (<2 měsíce; ne ale akutní)
  • Nádorové onemocnění. [2]

Nežádoucí účinky[upravit | editovat zdroj]

Užívaná léčiva[upravit | editovat zdroj]

Základní skupiny fibrinolytik

fibrinolytika I. generace streptokináza, urokináza neselektivní, indukuje systémovou fibrinolýzu
fibrinolytika II. generace t-PA, anistrepláza, altepláza selektivní vazba na fibrin, není systémová fibrinolýza
fibrinolytika III. generace retepláza, tenektepláza selektivní vazba na fibrin, není systémová fibrinolýza, rychlejší nástup než II. generace

Streptokináza[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Streptokináza.

je neenzymatický protein z β-hemolytických streptokoků, působící jako nepřímý aktivátor plazminogenu (tvoří s plazminogenem komplex konvertující volný plazminogen na plazmin). Plazmatický poločas má 20 minut. Je velmi účinná, levná, ale je antigenní a má hypotenzní účinek[2]. Z nežádoucích účinků se mohou vyskytnout krvácení, alergie, horečka, případně i anafylaktický šok.

Urokináza[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Urokináza.

je lidská proteáza syntetizovaná v ledvinách, přímo aktivuje plazminogen. Vzhledem ke svému původu v ledvinách není antigenní, má však nižší účinnost.

Tkáňový aktivátor plazminogenu (t-PA)[upravit | editovat zdroj]

působí selektivně na trombus, ale má kratší poločas než streptokináza (5–10 min), což je spojeno s vyšším výskytem reokluze. Je vysoce účinný. Využívá se jako rekombinantní rt-PA neboli altepláza.

Anistrepláza (ASPAC – acetylated streptokinase-plazminogen activator complex)[upravit | editovat zdroj]

má dlouhý poločas (90 min), takže se podává bolusově intravenózně. Účinkuje selektivněji na fibrin než na fibrinogen, nenavázaná anistrepláza je v plazmě inaktivována α2-antiplazminem. Je antigenní. Užívá se zejména u akutního infarktu myokardu.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

  • LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. s. 277–279. ISBN 978-80-7262-373-0.

Externí zdroje[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. s. 277–279. ISBN 978-80-7262-373-0.
  2. a b c BULTAS, Jan. Kurz Farmakoterapie kardiovaskulárních chorob. 3. LF UK, 2010.