Měření aktivity in vitro a in vivo
 | Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní | |||
| Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse. | ||||
Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte. | ||||
| Stránka byla naposledy aktualizována ve čtvrtek 7. února 2019 v 14:14. | ||||
Měření aktivity in vitro[upravit | editovat zdroj]
Měření aktivity in vitro je měření radioaktivity vzorků. Při výběru vhodné metody měření záleží na různých faktorech - na energii a druhu záření, velikosti vzorku, jeho aktivitě. Dále záleží na tom, zda chceme provádět měření absolutní nebo relativní, přičemž na lékařských pracovištích se v naprosté většině případů jedná o měření relativní aktivity, která je určitou částí absolutní aktivity.
Faktory určující podmínky měření jsou geometrie měření, mrtvá doba detektoru a samoabsorbce záření ve vzorku. Je nezbytné zajistit, aby při měření relativní aktivity byly tyto podmínky stejné pro vzorek i standard.
Měření vzorku i standardu je prováděno v olověném či v ocelovém krytu, v jehož horní části se nachází detektor - buď se jedná o scintilační detektor, nebo o Geiger-Müllerův počítač. Pod detektor se v určité vzdálenosti vkládá vzorek, nebo standard. Vzdálenost volíme v závislosti na tom, aby vzorek poskytoval vhodnou četnost impulzů.
Měření aktivity in vivo[upravit | editovat zdroj]
Měření aktivity in vivo je měření radioaktivních látek uložených uvnitř organismu na základě zevní detekce vycházejícího záření gama. Radioaktivní látky se mohou do organismu dostat buď cílenou aplikací při diagnostickém či terapeutickém využití ionizujícího záření, nebo při kontaminaci radioaktivní látkou - například při nedodržení bezpečnosti práce s radionuklidy, při radiační nehodě atd.
Při měření aktivity in vivo se využívají kromě scintilační sondy také speciální stínící kryty. Ty dohromady tvoří tzv. směrový detektor, jehož citlivost je prostorově závislá. Díky tomu dochází k selektivní detekci záření - záření je měřeno jenom z určitého místa (směru) v organismu. Aby k tomuto došlo, je třeba odstínit záření, které přichází z ostatních směrů. K tomu se používá kolimátor, stínící kryt, který má ve směru detekce válcový otvor.
Kolimátor tvoří nejjednodušší směrovou scintilační sondu a jejím postupným přikládáním k různým místům těla můžeme zjistit distribuci radioindikátoru v jednotlivých orgánech uvnitř organismu po jeho aplikaci, nebo v případě nasměrování na jednotlivý orgán můžeme sledovat časový průběh distribuce radioindikátoru.
V případě některých vyšetření, například při vyšetření funkce štítné žlázy (stanovení akumulace 131J - jaké množství radiojodu štítná žláza vychytala), postačuje využití jedné kolimované scintilační sondy. U složitějších vyšetření se využívá scintilační nebo rotační gamakamera nebo pozitronová emisní tomografie (PET).
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- BENEŠ, Jiří, Pravoslav STRÁNSKÝ a František VÍTEK. Základy lékařské biofyziky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1386-4
