Poruchy chování (pediatrie)

Z WikiSkript

(přesměrováno z Poruchy chování)

Poruchy chování u dětí a dospívajících jsou charakterizovány opakujícím se a trvalým obrazem dissociálního, agresivního a vzdorovitého chování. Vždy je nutné brát v úvahu vývojový stupeň dítěte a také vyloučit přítomnost schizofrenie, mánie, pervazivní vývojové poruchy, hyperkinetické poruchy a deprese. Porucha chování se často kombinuje s jinými chorobnými stavy (např. smíšená porucha chování a emocí, hyperkinetická porucha chování).[1]

Při diagnostice poruch chování je nutné odlišit normální agresi a „nepsychiatrické“ problémové chování od psychiatrického, kdy je problémové chování přítomné trvale, je extrémní a hrubě překračuje vzory chování typické pro příslušný věk. Poruchy chování představují společenský problém a vyžadují komplexní multioborový přístup (psychiatrie, psychologie, pedagogika, sociologie, sociální služby atd.).[1]

Obecná diagnostická kritéria
  • Opakující se stabilní vzorce chování, ve kterých jsou porušovány sociální normy, pravidla a práva druhých. Během uplynulého roku musí být přítomny tři nebo více symptomů s jedním symptomem trvale přítomným v posledním půlroce. Mezi symptomy se zahrnuje následující chování:
    • agrese k lidem a zvířatům (šikana, vyhrožování, fyzická agrese a hrubost, loupežná přepadení, vynucování sexuální aktivity);
    • destrukce majetku a vlastnictví (zakládání ohňů, ničení cizího majetku);
    • nepoctivost nebo krádeže (vloupání, lhaní, krádeže);
    • vážné násilné porušování pravidel (útěky z domova, časté záškoláctví);
  • Poruchy chování významně zhoršují školní a pracovní fungování.[2]
Etiologie
  • sociální faktory: kriminální čin v rodinné anamnéze, užívání návykových látek rodiči a konflikty mezi rodiči, nedostatečná péče, domácí násilí;
  • psychologické faktory: hyperaktivita, kognitivní deficity, jazyková bariéra, posttraumatická stresová porucha;
  • biologické faktory: deficity v autonomním nervovém systému, snížená hladina kortizolu, záchvatovitá onemocnění, neurotransmiterové abnormity – dopamin, noradrenalin, serotonin.
  • genetické faktory.
Poruchy chování dle MKN 10
  • porucha chování ve vztahu k rodině;
    • splňuje všechna kritéria poruch chování, ale ty jsou víceméně omezeny na domácí prostředí a zaměřené vůči členům rodiny;
  • nesocializovaná porucha chování;
    • všechny příznaky poruch chování a navíc špatné zapojení jedince mezi své vrstevníky;
  • socializovaná porucha chování;
    • všechny příznaky poruch chování, ale jedinec je schopen navazovat trvalé přátelství s vrstevníky;
  • porucha opozičního vzdoru;
    • vzdorovité, neposlušné a provokativní chování, typické pro děti ve věku 6–10 let; nevskytují se vážnější antisociální a agresivní činy.[1]
Jako prediktory špatné prognózy se uvádí
  • manifestace v útlém dětství,
  • chování neměnící se změnou prostředí, s vysokou frekvencí, stabilně se opakující,
  • špatné vztahy k vrstevníkům,
  • porucha pozornosti, impulzivita, hyperaktivita,
  • dysfunkční rodina s patologickou interakcí a komunikací.

Mezi poruchy se špatnou prognózou se řadí nesocializovaná porucha chování a porucha opozičního vzdoru.[2]

Terapie


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. a b c d THEINER, Pavel. Poruchy chování u dětí a dospívajících. Psychiatrie pro praxi [online]. 2007, roč. -, vol. 2, s. 85-87, dostupné také z <https://www.solen.cz/pdfs/psy/2007/02/09.pdf>. 
  2. a b Hort V, Hrdlička M, Kocourková J, Malá E. Dětská a adolescentní psychiatrie, Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 496 s.