Sexuální dysfunkce

Z WikiSkript

Sexuální dysfunkce chápeme jako kvantitativní poruchy sexuální výkonnosti. Jde o kategorii chápanou velmi různě různými autory. V literatuře nalezneme pojetí, kladoucí důraz na funkční nebo psychogenní povahu sexuálních dysfunkcí, stejně tak pojetí, vycházející z biologických etiologických faktorů. Největší část odborníků však prosazuje koncepci multifaktoriální etiologie těchto stavů.

Mezi oblasti, které se týkají sexuálních dysfunkcí, patří zejména:

  • sexuální vzrušivost,
  • chuť do sexu (apetence, libido),
  • reakce genitálu.

Málo sledovanou, avšak jistě důležitou, je oblast sexuálního uspokojení (satisfakce). Tato výsostně psychická kvalita v konečné instanci rozhoduje o tom, jak subjekt svoji sexualitu hodnotí, jak je s ní spokojen.

Tradiční hodnocení sexuálních dysfunkcí vychází z čistě heterosexuálního modelu lidského sexuálního chování. Avšak také lidé orientovaní homosexuálně, mohou trpět stejnými sexuálními poruchami, jako heterosexuální většinová populace.

Sexuální dysfunkce jsou vděčným objektem lékařské péče v celé řadě oborů. Věnují se jim kromě nepočetných sexuologů zejména gynekologové, urologové a psychiatři. Mnoho partnerských problémů sexuálních dysfunkcí a také partnerský sexuální nesoulad vyžaduje soustavnou péči zkušených psychologů a psychoterapeutů. Je důležité, aby lékaři a ostatní zdravotničtí profesionálové měli dostatek zájmu a empatie ve vztahu k sexuálním problémům svých pacientů a pacientek.

Klasifikace WHO[upravit | editovat zdroj]

Mezinárodní klasifikace nemocí WHO (MKN–10) se snaží přesně klasifikovat sexuální poruchy „funkční“, tedy takové, které nemají souvislost s organickými příčinami. Protože v této oblasti se nacházíme na půdě typických psychosomatických souvislostí, je v praxi velice nesnadné tuto klasifikaci beze zbytku dodržet. Rozlišují se poruchy:

  1. sexuální apetence (F52.0 Nedostatek nebo ztráta sexuální apetence, F52.1 Odpor k sexualitě – sexuálně averzivní porucha);
  2. sexuální vzrušení (F52.1 Nedostatečné prožívání sexuality, F52.2 Selhání genitální odpovědi);
  3. orgasmus (F52.3 Dysfunkční orgasmus, F52.4 Předčasná ejakulace);
  4. sexuální bolestivé poruchy (F52.5 Neorganický vaginismus, F52.6 Neorganická dyspareunie);
  5. zvýšený sexuální pud (F52.7 Hypersexualita).

Kategorizace sexuálních dysfunkcí[upravit | editovat zdroj]

Každá sexuální dysfunkce by měla být v diagnostickém závěru definována zejména v těchto kategoriích:

Sexuální dysfunkce primární či sekundární[upravit | editovat zdroj]

O primární dysfunkci hovoříme, vyskytuje-li se u pacienta od počátku jeho pohlavního života. Sekundární jsou dysfunkce, vyskytující se po určitém delším období bezporuchového pohlavního života.

Sexuální dysfunkce úplná či částečná[upravit | editovat zdroj]

Úplná sexuální dysfunkce znamená praktické chybění některé fyziologické sexuální kvality. Tedy chybění lubrikace, chybění pevné erekce, chybění orgasmu a pod. Částečné jsou ty dysfunkce, kde příslušná sexuální funkce je narušena jen do jisté míry (například nespolehlivá erekce, sporá lubrikace, občasné chybění orgasmu a pod.).

Sexuální dysfunkce generalizovaná či selektivní[upravit | editovat zdroj]

Generalizovaná dysfunkce není vázaná na aktuální partnerský vztah a je vzhledem ke konkrétnímu partnerovi autonomní. Selektivní dysfunkce je vázaná na určitý partnerský vztah a jeho kvalitu.

Sexuální dysfunkce převážně funkční (psychogenní) či převážně organicky podmíněná[upravit | editovat zdroj]

Epidemiologie sexuálních dysfunkcí[upravit | editovat zdroj]

Prevalence[upravit | editovat zdroj]

sexuálních dysfunkcí v populaci není přesně známa. Nesporné je, že většina těchto poruch se ve své mírnější podobě vyskytuje alespoň někdy v životě u většiny lidí. V průzkumu sexuálního chování reprezentativního vzorku české populace uvedlo 17 % žen a 19 % mužů, že někdy v životě trpěli sexuální poruchou Ve stejném průzkumu 11 % žen a 15 % mužů uvedlo, že mají sexuální problémy aktuálně (DEMA 1998).

Věk při začátku sexuální dysfunkce[upravit | editovat zdroj]

prvým vrcholem výskytu jsou debutantní nezdary při prvních pohlavních stycích. tedy potíže u lidí ve věku do dvaceti roků. Následují potíže s průběhem partnerského sexuálního života. Často nejde o pravé sexuální dysfunkce, nýbrž o typický partnerský nesoulad (viz příslušnou kapitolu). Důležitým obdobím z hlediska snižující se sexuální výkonnosti je involuce, a to u mužů i u žen.

Průběh a prognóza sexuálních dysfunkcí[upravit | editovat zdroj]

Průběh sexuálních dysfunkcí je kvalita, o které víme jen málo. Známe dysfunkce s celoživotní osudovou povahou. Nejčastěji však pozorujeme různě časované kolísání intenzity příznaků s kratšími i delšími remisemi.

Etiopatogeneze sexuálních dysfunkcí[upravit | editovat zdroj]

Příčiny sexuálních dysfunkcí jsou pestré. Uplatňují se zde faktory konstituční, biologické, psychické i sociální. Jen u malé části těchto poruch lze jednoznačně stanovit jedinou rozhodující příčinu. Například při těžké poruše erekce cévní defekt. U většiny dysfunkcí je třeba předpokládat multifaktoriální etiologii.

Léčba sexuálních dysfunkcí[upravit | editovat zdroj]

Behaviorální terapie[upravit | editovat zdroj]

V terapii sexuálních dysfunkcí se již desítky roků uplatňuje důsledně psychosomatický přístup s důrazem na celostní analýzu každého případu. Dominantní roli v terapii má specifická psychoterapie, orientovaná behaviorálně (sexoterapie). Důležité je, že sexoterapie se uplatní dobře též u těch sexuálních dysfunkcí, které mají jednoznačně organickou povahu.

Medikamentózní léčba[upravit | editovat zdroj]

Důležitou roli v léčení sexuálních dysfunkcí má farmakoterapie. Používají se medikamenty s účinky centrálními (dopaminergní léky, antidepresiva, anxiolytika) i periferními (vazodilatancia, spasmolytika). Své místo v léčbě sexuálních dysfunkcí mají též exogenní hormony, především androgeny (u mužů i žen) a estrogeny (při jejich deficitu u žen).

Životospráva[upravit | editovat zdroj]

Velký význam pro léčbu sexuálních dysfunkcí má snaha po zlepšení celkové psychické i tělesné kondice pacientů. Stresy všeho druhu ovlivňují sexuální život všech lidí negativně. Již klasik A.Kinsey zdůrazňoval, že nejlepším afrodisiakem je dostatek pohybu na čerstvém vzduchu a důkladný spánek.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

Autor: doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. (přednosta Sexuologického ústavu 1. LF a VFN)