West Nile syndrom

Z WikiSkript

Západonilská horečka
West Nile Virus Infection
Globální distribuce West Nile viru
Globální distribuce West Nile viru
Původce West Nile virus (flavivirus)
Přenos přenašeč komár (rod Culex)
Inkubační doba 2–6 dní [1]
Klinický obraz obvykle inaparentní, u manifestních náhlá horečka, silná bolest hlavy, bolesti břicha, svalů, kloubů, nauzea, makulopapulózní vyrážka na trupu a HK [1]
Diagnostika průkaz specifických protilátek v krvi, průkaz viru pomocí PCR v krvi nebo mozkomíšním moku[1]
Léčba symptomatická[1] (léčba bolesti, rehydratace)
Klasifikace a odkazy
MKN-10 A92.3
MeSH ID D014901
MedlinePlus 007186
Medscape 312210


West Nile virus

West Nile virus je flavivirus, který patří do serokomplexu viru japonské encefalitidy.[2] Jedná se tedy o jednovláknový RNA virus.

Přenos[upravit | editovat zdroj]

koloběh West Nile viru

Rezervoárem tohoto onemocnění jsou ptáci. K přenosu dochází kousnutím komára Culex (byl zaznamenám i přenos komáry rodu Aedes a Anopheles). Ten, po kousnutí nakaženého ptáka, může zhruba po týdnu virus šířit dál mezi ptáky nebo na lidi a jiné savce. Savci jsou ale "dead end" hostitelé a z jejich krve se virus již dále šířit nemůže. Méně běžnou cestou přenosu je krevní transfuze, transplantace orgánů a přenos z matky na dítě (transplacentárně, při porodu a kojení). [3]

Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]

West Nile virus v USA v roce 2012

Toto onemocnění bylo poprvé popsáno v Ugandě (provincii West Nile) v roce 1937. Brzy se ale rozšířilo dál do světa a již po druhé světové válce byl zaznamenán výskyt v Asii. Nakonec se objevilo i v jižní a východní Evropě a Austrálii. V roce 1999 bylo nakonec rozšířeno z Izraele i do Severní Ameriky.[4] Inkubační doba je 3–14 dní.[5]

Příznaky[upravit | editovat zdroj]

U 80 % infikovaných je onemocnění bez příznaků, u 20 % se onemocnění projeví horečkou s bolestmi hlavy a kloubů, zvracením, průjmem nebo vyrážkou. Pouze u 1 % infikovaných se rozvinou závažné encefalitidy nebo meningitidy (bolest hlavy, horečka, ztuhlost krku, dezorientace, koma, křeče nebo paralýza). Horším průběhem onemocnění jsou ohroženi pacienti nad 50 let s nádorovým onemocněním, diabetem, hypertenzí nebo selháním ledvin. Okolo 10 % pacientů s neurologickými projevy na onemocnění umírá.[6]

Prevence, léčba a diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Neexistuje vakcína ani specifická léčba. Léčba je pouze symptomatická a spočívá v léčbě bolesti a rehydrataci.[7] V mozkomíšním moku je serózní nález s celulizací 150–200/mm3 a hladina bílkoviny do 1 g/l. V diagnostice se také používá magnetická rezonance, v 50 % je na NMR necharakteristický nález v bílé hmotě hemisfér, talamu, bazálních gangliích a horním kmeni. Polovina pacientů s encefalitidou má poruchy bazálních ganglií (tremor, myoklony, parkinsonský syndrom).[8] Virus může být diagnostikován sérologicky (IgM a IgG pomocí ELISA) nebo metodou PCR.[9] IgM protilátky zůstávají v těle ve 20 % případů 18 měsíců a déle. IgG protilátky přetrvávají v těle léta.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • GÖPFERTOVÁ, Dana a Petr PAZDIORA. Epidemiologie :  (obecná a speciální epidemiologie infekčních nemocí). 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 299 s. ISBN 80-246-1232-1.