Zdravotnické systémy založené na všeobecném zdravotním pojištění

Z WikiSkript

Zdravotnické systémy založené na všeobecném zdravotním pojištění jsou založeny na myšlence všeobecné dostupnosti zdravotní péče. Zdravotní péče je hrazena z veřejného (povinného) zdravotního pojištění. Platí princip solidarity, kdy každý občan přispívá do základního fondu zdravotní pojišťovny dle svých možností (obvykle určité procento z vyměřovacího základu) a zdravotní péči čerpá dle svých potřeb. V Evropě je pravidlem státní garance za zdravotní péči pro všechny obyvatele. Tomuto modelu se také říká bismarckovský.

Charakteristiky bismarckovského modelu zdravotnictví[upravit | editovat zdroj]

Zdravotnický systém založený na veřejném (povinném) zdravotním pojištění byl uplatňován nejdříve těchto zemích: Německo, Francie, Rakousko, Holandsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko. V 90. letech byl zaveden také v ČR, na Slovensku, Polsko, Maďarsku aj.

  • Bismarckovský model je historicky nejstarším zdravotnickým systémem;
  • založen na principu solidarity;
  • vznikl koncem 19. století v Německu, zakladatel Otto von Bismarck;
  • zdravotní pojištění je součástí komplexního sociálního zabezpečení, které se stalo povinným (spolu s nemocenským, úrazovým a důchodovým pojištěním);
  • povinnost zaměstnavatelů a zaměstnanců platit sociální/zdravotní pojištění jako určité procento příjmu;
  • zdravotní pojišťovny jsou většinou veřejné a neziskové, někdy také soukromé (Holandsko); jejich počet variuje (v Německu okolo tří set pojišťoven, v Rakousku osm, v Maďarsku jedna);
  • rozsah garantované péče je vesměs podobný, existují však určité rozdíly mezi jednotlivými státy.

Výhody bismarckovského modelu zdravotnictví[upravit | editovat zdroj]

  • Všeobecná dostupnost zdravotní péče, rovný přístup;
  • jistota pojištěnce, že bude poskytnuta potřebná péče;
  • vysoká kvalita péče;
  • svobodný výběr a pluralita poskytovatelů zdravotní péče;
  • spokojenost pacientů;
  • výrazná decentralizace, významnou roli mají regionální orgány a poskytovatelé, méně pravomocí centrální vláda;
  • povinnost zdravotní pojišťovny občana pojistit, ať je jeho zdravotní stav jakýkoliv.

Nevýhody bismarckovského modelu zdravotnictví[upravit | editovat zdroj]

  • Vysoká cena péče (dlouhodobě v řadě zemí přesahuje 10 % HDP, přesto jsou však náklady na zdravotnictví nižší, než v zemích s tržním zdravotnictvím – např. v USA 17 % HDP);
  • velké administrativní náklady (provoz pojišťoven, IT technologie, velký počet administrativního personálu);
  • složitost vztahů pacient–poskytovatel zdravotní péče–pojišťovna.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • Výukové materiály Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK [1];
  • přednáška „Zdravotnické systémy“, PhDr. Helena Hnilicová, Ph.D.