Kašel
Kašel je opakovaný prudký hlasitý výdechový manévr směřující k uvolnění dýchacích cest, či odstranění jejich dráždění. Spolu s ostatními obrannými a ochrannými reflexy z dýchacích cest napomáhá fyziologicky udržovat volnou průchodnost dýchacích cest. Kašel patří spolu s dušností k nejběžnějším příznakům respiračních onemocnění.[1]
Patofyziologie kašle[upravit | editovat zdroj]
Jedná se o nociceptivní reflex, tedy o fyziologickou odpověď na podráždění nervových zakončení (receptorů) umístěných v reflexogenních (tussigenních) zónách, z nichž nejcitlivější jsou v laryngu (oblasti glottis, vazů hlasových a subglottis), v trachei a bronších (nejvíce v blízkosti větvení velkých bronchů), další zóny jsou v slizničních oblastech vedlejších dutin nosních, nosohltanu, Eustachových trubic, vnitřním uchu, zevním zvukovodu a dalších lokalizacích. Receptory jsou uložené těsně pod epitelem dýchacích cest a reagují na podněty mechanické (sekret, cizí těleso), termické (chladný nebo horký vzduch), chemické (páry, plyny, kyselé žaludeční štávy) a zánětlivé (edém, hyperemie). Kašlací reflex se vývojově dotváří v prvních šesti týdnech života.[2][1]
Kašel začíná hlubokým vdechem, pak při uzavřené glottis se aktivací výdechových svalů zvyšuje tlak v hrudníku. Vysoký alveolární tlak po otevření glottis vede k vysoké proudové rychlosti vzduchu vydechnutého při kašli a tím ke stržení a vykašlání obsahu dýchacích cest. Kašel je provázen prudkým kolísáním nitrohrudního tlaku, které je přenášeno do oběhového systému.[1]
Kašlací reflex:
- podráždění (chemické, tepelné či mechanické);
- receptory: sliznice horních a dolních cest dýchacích, tussigenní zóny v oblastech zakončení bloudivého nervu (pleura, slezina, zevní ucho, žaludek, perikard);
- aferentní vlákna: senzitivní vlákna nervus vagus (nervus laryngeus superior);
- centrum kašle: prodloužená mícha (n. ambiguus, n. retroambigularis), mozková kůra (ovlivnění vůli);
- eferentní vlákna: motorická vlákna nervus vagus;
- efektové svaly: dýchací svaly;
- tlakový gradient přes 10 kPa;
- proud vzduchu 150–280 m/s (kašel).[1][3]
Kašel se stává patologickým jevem, jestliže pro svou kvantitu či kvalitu převažují aspekty nepříznivé nad kladnými.[1]
Klasifikace kašle[upravit | editovat zdroj]
Dle trvání:
- akutní – bez ohledu na léčbu netrvá déle než 1 týden;[4]
- subakutní – bez ohledu na léčbu netrvá déle než 3–4 týdny;[4]
- chronický – trvající déle než 4 týdny.[1]
Dle charakteru:
- suchý (neproduktivní);
- vlhký (produktivní);
- štěkavý (akutní subglotická laryngitida)
- zajíkavý, záchvatovitý (černý kašel).
Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]
- pokašlávání při sekretu v nosohltanu – faryngeální kašel;
- štěkavý kašel při postižení hrtanu – laryngeální kašel;
- hrubý, dráždivý kašel – tracheální;
- dusivý kašel s expectorací nebo i bez ní – kašel z postižení dolních dýchacích cest.
Varovné známky při akutním kašli: cyanóza, dušení, náhlý začátek obtíží.
Varovné známky při chronickém kašli: neprospívání, zvracení, dušnost, noční kašel.[4]
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f KOŤÁTKO, P a M MAGNER. Diferenciální diagnostika a léčba kašle v dětském věku. Pediatrie pro praxi [online]. 2008, roč. 9, vol. 5, s. 309-314, dostupné také z <http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2008/05/09.pdf>. ISSN 1803-5264.
- ↑ DRNEK, I. Kašel s nadhledem. Pediatrie pro praxi [online]. 2010, roč. 11, vol. 1, s. 62-65, dostupné také z <http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2010/01/17.pdf>. ISSN 1803-5264.
- ↑ Chybná citace: Chyba v tagu
<ref>; citaci označenékoprivanení určen žádný text - ↑ a b c KOČÍ, T a H HONOMICHLOVÁ, et al. Kašlající dítě v primární péči. Pediatrie pro praxi [online]. 2007, roč. 8, vol. 6, s. 391-393, dostupné také z <http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2007/06/15.pdf>. ISSN 1803-5264.
